LITERÁRNÍ BAŠTA

Na knize s podtitulem Vraždy, kouzla a šílenství na výstavě, která změnila Ameriku může leckoho překvapit odtažitý dokumentární styl. Až se sami sebe musíme ptát, zda vůbec čteme román, a ne kroniku města Chicaga předminulého století. Od počátku sledujeme dvě hlavní dějové linie – snahu hlavního architekta a vrchního ředitele výstavy Burnhama a všech dílčích architektů postavit na nepoddajné bažinaté pláni „město“, než vyprší čas, přičemž jsou jejich úspěchy a neúspěchy nemilosrdně konfrontovány s počínáním vraždícího psychopata H. H. Holmese, jenž vyměřuje svým obětem čas ještě mnohem kratší. Kdo by, tak jako já, zapochyboval, že se na pozadí skvostné kulturní události mohly odehrát desítky, ba snad i stovky mordů jak z šestákových detektivek, nechť si vyhledá jméno britského doktora Hermana Webstera Mudgetta, který si – snad pro vlastní pobavení, ale především pro páchání mnoha finančních podvodů a následně i vražd – po příchodu do Ameriky záměrně vypůjčil příjmení slavného Doylova detektiva.

Je až s podivem, jak se odtažitý, od emocí téměř oproštěný styl vyprávění hodí nejenom k architektonickému plánování, ale především k Holmesovu řádění. O to víc totiž ze zprvu jen lehce načrtnutých zrůdností dýchá chlad a tento způsob líčení vykresluje Holmese jako učebnicového psychopata, u něhož smysl samotného vybírání a následného vraždění obětí hledáme jen velmi těžko a nedobereme se ho snad ani v samém závěru. Autor se stejně jako v celé knize i zde opírá výhradně o dobová svědectví a prameny, vychází z Holmesovy pozůstalosti, z konkrétních přepisů záznamů z vyšetřování policejních složek a soukromých detektivů, a když si dvakrát za celou knihu dovolí přistoupit k rekonstrukci těch nejhrůznějších vražd, ještě se nám za to v doslovu omluví. Veškeré výňatky z dobových materiálů jsou v textu značeny uvozovkami a v závěru doprovozeny poznámkovým aparátem.

Stavba Bílého města jako čehosi ctnostného, v očích některých až andělsky čistého, nevstupuje do protikladu pouze s řáděním vraždícího šílence, nýbrž s celým Chicagem jako takovým. To je dokonce na několika místech explicitně zváno Černým městem! Z místa, které bylo dosud známo jen jatkami, průmyslem a obchodem, má najednou prýštit věda, kultura a vzdělanost, a tak není divu, že mnozí chápou Světovou kolumbovskou výstavu a její zdar i jako jakési vykoupení. I zde lze sledovat paralelu s vrahem, když si výstava začíná vybírat své oběti z řad architektů. Jako kdybyste se snažili uzdravit dlouho neléčenou nemoc. První umírá jeden z dvojice hlavních organizátorů, Burnhamův kolega a přítel Root, v pouhých devětadvaceti letech ho následuje hlavní výkonný „krajinář“ Harry Codman, jiní architekti jsou velmi často – zčásti jistě záměrně – popisováni jako neduživí starci trpící dnou nebo kurdějemi. Frederick Law Olmsted, po Codmanově úmrtí zodpovědný za návrh krajiny celé výstavy, se svým životním příběhem doslova protrpí. Ačkoli se po celou dobu budování projektu jako jeden z mála snaží do oné změti železa a betonu zahrnout také přírodu, plochy zeleně, stromoví a květeny, působí bezmála jako umrlec, kterému přišla půlka Ameriky plivat na hrob a on se ji ze všech (posledních) sil snaží odehnat.

I další kontrasty přispívají k dvojstrannému vidění Chicaga. Po všudypřítomném kouři, špíně a odpadcích najednou návštěvníci vidí čisté toalety, fungující kanalizaci, nezávadnou vodu nebo elektrické osvětlení. Výstava prý tehdy spotřebovala třikrát víc elektřiny než celý zbytek města Chicaga dohromady. I chování lidí jako by se v mantinelech Bílého města měnilo. Uspěchanost a loktářství úmorných pracovních dní nahrazuje vlídnost a „lehký krok“. Vypovídající je i metafora srovnání výstavy denní a noční: „Ve dne možná výstava nosila počestný hábit z bílé stafáže, ale v noci tancovala bosa a hltala šampaňské plnými doušky.“

Ona bezuzdnost a utrácivost, která provází budování Bílého města i počínání jeho návštěvníků, předznamenává bídu a zmar Chicaga jako celku poté, co výstava skončí, a nepřipraveného čtenáře zasáhne nejcitelněji, podobně jako když se Holmes v závěru nezastaví ani před rafinovaným vražděním dětí. „Bílé město přitahovalo lidi a chránilo je – Černé město je v předvečer zimy znovu přivítalo špínou, hladem a násilím.“

Ďábel v Bílém městě neohromí překvapivou pointou, jeho síla tkví v cestě, kterou nás k cíli dostane. V případě dokumentární části od začátku víme, že se výstavu podaří realizovat (nebo si to alespoň z dostupných zdrojů můžeme jednoduše zjistit), v případě thrilleru zase od prvních stran známe jméno vraha. Přesto budeme zarputilé snažení stavitelů, snílků i obyčejných dělníků sledovat se sympatiemi. Přesto nám bude z Holmesových zvukotěsných sejfů, sálajících pecí a podivných rakví ve sklepeních jeho „Hradu“ ještě dlouho běhat mráz po zádech.