LITERÁRNÍ BAŠTA

Vypravěčem románu je Péter Simon. Chlapec, který žije se svými prarodiči v poválečném Maďarsku. To on vtahuje čtenáře do děje prostřednictvím svých vzpomínek, které se postupně přelévají do dlouhého, ničím nerušeného vnitřního monologu. Začíná zlehka. Bere nás do zahrady, která patří k vile, v níž bydlí, a nechává nás nahlédnout do tajné skrýše v keřích, kde si spolu s dětmi ze sousedního domu hrávají na rodinu. Mají tady všechno: kuchyň, kterou předstírají děravé hrnce na polici mezi dvěma tenkými větvemi, dětský pokoj vystlaný senem, aby byl pohodlný, jsou tu dokonce imaginární křesla, obývák i pracovna. A jsou tu tři děti, je tu rodina. Tady, v jejich domě v keřích, je vždycky večer, takže až otec dítě uspí příběhem, který si speciálně pro tu příležitost vymyslel, půjdou s matkou na večírek.

Tenhle téměř idylický opar se ale s každým dalším obrazem, s dějovými odbočkami do reality, která si uzurpuje stále větší prostor v chlapcově vyprávění, vytrácí. Stejně jako se jeho příběh pomalu vyvazuje z chronologické posloupnosti. Způsob, jakým Nádasův dětský vypravěč vzpomíná a jak tyto vzpomínky vzápětí reflektuje, je asociativní, často zmíní jeden motiv − mnohdy je to jen dojem, kroužení kolem neurčitého pocitu −, opustí ho a později se k němu třeba vrátí, objeví ho pro čtenáře v nových souvislostech – anebo taky ne. Nádasova hra s motivy a postavami je velmi promyšlená. Rozvíjí je tak, aby text – i přes svou roztříštěnost – působil celistvě. Po formální stránce umocňuje autor tento účinek především už výše zmíněnou volbou vypravěčské perspektivy. Vnitřní monolog dítěte, který navíc není (alespoň v českém vydání) graficky nijak výrazně členěn – s výjimkou několika volných řádků v románu neexistují kapitoly či odsazení odstavců −, tak působí jako nepřetržitý proud vyprávění, v němž se mísí dětské sny a fantazie se skutečnými vzpomínkami a příběhy, které chlapec vyslechne od ostatních.

Proces vyprávění je zároveň formou i tématem Nádasova románu. Snad každá z jeho postav něco vypráví, chlapec si tyto příběhy vrývá do paměti a ve své zpovědi je reprodukuje. Nerozebírá, nehodnotí, jen je tak, jak k němu přišly, posílá dál, ke čtenáři. A tak tu vedle sebe stojí babiččina pověra o bílém hadovi, který žije ve stěnách domu a ven vylézá jen tehdy, když má někdo zemřít, otcova lascivní historka o strýci, který v Paříži randil s tanečnicí kankánu obdařenou jednou velmi specifickou schopností, a dědečkova vzpomínka na to, jak se kdysi v lese ocitl blízko smrti, když na něj namířil pistoli německý voják. Přesto má mezi všemi těmito legendami, pohádkami a historkami, které dítě tak rádo slýchává, jeden příběh zvláštní postavení. Je to příběh, který mapuje dějiny chlapcovy rodiny. Začíná už ve starozákonní době. Dědeček, který ho teď chlapci předává, ho zná od svého dědečka a ten ho slyšel zas od svého dědečka. Nádas si dal opravdu záležet, mýtus Péterova rodu je spolehlivě ukotven v evropské mytologické a filozofické tradici, najdeme v něm citace a parafráze biblických příběhů, autoritativních filozofických textů i reference k historickým událostem. Už nejde o příběh jedné rodiny, ale o dějiny událostí a myšlení, tak, jak se z nich postupně musela poučit jedna generace po druhé.

Téma střetu generací se z dědečkova vyprávění postupně přesouvá i do reality jeho života. Neustále přítomný nesoulad mezi ním, věřícím mužem, jeho synem, důstojníkem kontrarozvědky s pragmatickým pohledem na svět a vnukem-vypravěčem, který prakticky vyrůstá bez otce a je rozpolcený, graduje v závěru románu, kdy syn zradí a distancuje se od dědečka a tím symbolicky i od křesťanských hodnot a principů.

Také prostor, v němž se Nádasův román odehrává, působí velmi sugestivně. Autor vytváří kontrast mezi dvěma místy: starou vilou a okolní zahradou. Vzniká tak napětí mezi tím, co je venku a co je uvnitř, mezi domem, který je nehybný a tichý, a přesto v očích malého vypravěče žije – slyší, jak dům dýchá, vnímá každé lupnutí podlahy a vrzání schodů; a zahradou, která je stále v pohybu, voní a je zalitá sluncem. Podobným způsobem upírá v rámci obou těchto prostorů Nádas čtenářovu pozornost směrem k vertikále. Vypravěč, který lehává na zahradě v trávě hledí s oblibou přes listy stromů na nebe nebo směrem k obloze vyhazuje míč. Ještě zřetelněji je vertikalita akcentována ve chvíli, kdy chlapec v zajetí hrůzy a strachu zabije užovku, kterou chytil, a utíká se na dlouhé hodiny schovat do sklepa; nebo později, když se dědeček rozhodne svěřit vnukovi příběh o jeho předcích, ale trvá na tom, že jej nemůže vyprávět nikde jinde než na půdě. Dalším momentem, který spojuje tyto dva prostory, je smrt. Ta je přítomná jak v domě, kde chlapec vidí umírat oba své prarodiče, tak venku v zahradě.

Nádas v Konci jedné ságy vytvořil přesvědčivě znepokojivý obraz dětského světa. Je to svět tajných úkrytů ve skříních a opuštěných zákoutí zahrady, kde je možné bát se, hrát si, ale i usnout. Svět, který působí klidně a staticky, a přitom je plný živých snů, rozteklých bonbónů přilepených k obalu a příběhů, těch pravdivých i těch vymyšlených. Obsáhne čekání a těšení se na rodiče a stejně tak ten neuchopitelný nepopsatelný vztek, když konečně přijdou. Jsou v něm otázky, které věčně někdo klade, a je v něm cosi tajemného, nevyřčeného. Je to svět, který byl a zmizel. I proto stojí za to do něj prostřednictvím Nádasova románu vstoupit.