LITERÁRNÍ BAŠTA

Babička ležela celý den v posteli a cumlala kyselé bonbony. Ta plněná kyselá cukrátka kupovala v konzumu za dva čtyřicet. Taky jsem je měl hrozně rád, člověk je chvíli cucal, přehazoval v puse sem a tam; převracel jsem je jazykem a potom jsem do nich rychle kousnul, a to pak z nich vytryskla náplň s malinovou příchutí. Pro kyselé bonbony si babička vždycky chodila do krámu sama. Chtěla šestkrát deset deka. Na každý den v týdnu, jenom v pátek držela půst. Sáčky s bonbony si ukládala pod polštář. Pod polštářem změkly, slepily se a přilepily k sáčku. Když mi dovolila, že si můžu vzít, občas se mi podařilo vytrhnout dokonce tři. Ale taky se stávalo, že jsem prosil nadarmo. „Babi, dej mi bonbon!“ „Nedám!“ „Babi, dej mi bonbon!“ „Nemám.“ „Babi, nelži!“ „Říkám ti, že nemám, došly, ale i kdybych měla, stejně bych ti nedala. Bonbony kazí zuby. Nesmíš si zkazit zuby. Zuby jsou životně důležité!“ Ležela na posteli v černých šatech, protože zemřel dědeček. Od té doby, co dědeček zemřel, babička nevařila. Jedl jsem chleba se sádlem nebo s hořčicí, babička kousala cukrátka. V noci ale nespala, stála u okna, protože dědeček se prý vrátí domů, ale kdy, to se nedá odhadnout.

–

Můj otec chodíval domů zřídkakdy. Vždycky jsme věděli, kdy přijde, protože předtím jsme dostali telegram. Číhal jsem na něho na ulici. Když jsem viděl, že jde, běžel jsem mu naproti. Já jsem běžel, a on přicházel se svou hnědou aktovkou. Náruč rozevřel, teprve když jsme byli úplně blízko sebe. Byl zarostlý, protože vždycky musel jet v noci. A šaty mu smrděly, protože bydlel v kasárnách, kde se dělají ty výslechy. Ale stejně jsem měl ten zápach rád. Pověsil jsem se mu kolem krku a on se mnou šel takhle dál. Potom mi sundal ruce z krku a posadil mi na hlavu svou čapku. Když jsem to nepozoroval, vždycky se na mě podíval tak, jako bych se mu nelíbil. Ale já jsem to zpozoroval. Přejel mi prstem po rtech. Smrděla i ta jeho čapka. Babička mu vyprala kazajku, kalhoty i čapku v benzinu, aby to rychle uschlo. Ranním vlakem jel hned zpátky. To pak si nesměl zapálit cigaretu, abychom se nevznítili. Seděl v dědečkově županu v dědečkově křesle. Ale nadarmo jsem si ho prohlížel, jako dědeček vůbec nevypadal. Myslel jsem na to, že ani já nebudu jako on, když se on nepodobá dědečkovi. Ještě jsem spal, když odcházel, ale přistoupil ke mně, políbil mě a přejel mi prstem po ústech. Obličej měl hladký, jenom z šatů mu byl ještě cítit benzin.

–

Mezi tmavým listím a změtí šlahounů něco zašramotí. Tlumený záblesk mezi dvěma listy. Užovka se plavně vine vpřed, jako by plavala ve vodě. Ke mně. A není vidět, kde začíná a kde končí, vidět jsou jen tlumené záblesky jejího bledě hnědého těla pod listy, jak se klidně plazí ke mně. Potom přece jenom znehybní. Dvě chytré oči, otvírá je mezi listy. Jako by hleděla někam dopředu, tam, kam zamířila, ale jako by mezitím viděla i mne. Velká ústa zavře, nedýchá ani ona. Na tvrdé hlavičce má tmavší, tlusté šupiny. Dvě dírky pod očima, to je nos. Mohla by být třeba větví, šlahounem mezi listy. Hloupý hade. Slunce ti pálí na hlavu. Neuměl bych ji popadnout tak rychle, aby mi z rukou nevyklouzla, stejně jako ještěrky. Kdybych k ní natáhl jenom paži, nedotkl by se jí ani stín, protože slunce svítí zpředu a vrhá stín za nás. Natahuji paži velice pomalu, tak pomalu, abych to nepostřehl ani já sám. Musím ji popadnout zezadu, za krk. Bezelstně mě pozoruje. Tělo má v listí nehybné, ale není vidět, kde končí. Trošku pokrčím kolena, abych byl blíž, a tak zůstanu. A vidím, že nepodnikla nic, nenapadlo ji, že by se měla bránit. Musím zezadu, protože by mě mohla kousnout. Ten poslední pohyb musím udělat velice rychle, ale nevím, jak ho udělat. Přesto jako by přece jenom viděla, co dělám, ale bezelstně hledí dopředu, tam, kam se vydala, k bazénu, ale jako by přitom viděla i mne. Ochabnu, jsem unavený, ale chci ji. Neumím poklesnout v kolenou hlouběji, ani moje paže se k ní nemůže víc přiblížit. Zachrastění a vrhnu se na ni, cítím mezi prsty její tvrdou hlavičku, tělo se svíjí, ale držím ji nešikovně, svírám jí krk, zmítá se, ale její zmítání tlumí listí, a já klečím nad ní a tisknu, tlačím jí hlavu do měkké země, aby se nemohla hýbat, dokud ji lépe neuchopím, a chvěju se a zamrazilo mě po celém těle, protože otvírá velká ústa a dlouhý jazýček jí kmitá jako stín; ale nepustím ji, a měl bych se radovat, protože ji držím pořádně, musím ji svírat moc silně, rozvírá tlamičku, hlavou nemůže ani pohnout, jenom její dlouhé tělo se zmítá za mou paží. Otvírá ústa, dlouhý jazýček rychle kmitá; a já jsem vyskočil a vyzdvihl ji do výšky. Byla dlouhá jako moje paže. A visela ve vzduchu jako nehybná hůl. Ale ta hůl se ve vzduchu rozhoupala a uhodila mě do obličeje, bylo to hladké, chladné, prudké švihnutí do mé tváře; a znovu ztuhla a znovu mě uhodila, plesklo to, švihlo slizce, studeně, a já už jsem necítil, že stojím na zemi, jen jsem cítil její krk, který mi kdykoli vyklouzne z ruky, mezi prsty, a myslel jsem, že už to nevydržím, ale to pak se vyprostí, a ona znovu ztuhla, ale potom mě neudeřila do obličeje, nýbrž se mi ovinula kolem paže; omotala mi kolem nahé paže své kluzké, chladné, zmítající se tělo; rozběhl jsem se k bazénu, nějak se jí zbavit, utíkal jsem, ale necítil jsem sebe, jen svou ruku a její tělo kolem mé paže, to odporné pulzování, klouzání, popolézání, svírání; a nadarmo jsem rukou třepal; co kdybych ji hodil do bazénu!? Ale jak ji strhnout z paže? Druhou rukou? A co když umí dýchat i ve vodě? Druhou rukou jsem se neodvažoval na ni sáhnout, nadarmo jsem s ní třepal, lpěla na mé paži, vlnila se, neodvažoval jsem se strhnout ji, jenom jsem jí svíral krk a bál jsem se, že mi vyklouzne, tiskl jsem ji tak, že hlavou nemohla ani pohnout, jenže jsem cítil, že mi docházejí síly. Ale byl tam nějaký bílý kámen. A nemohl jsem ji už držet ve vzduchu. Klekl jsem si a ponořil jí hlavu do vody, ale zmítala sebou, žila ovinutá kolem mé paže, a tak jsem druhou rukou popadl ten kámen. Vytáhl jsem jí hlavičku z vody. Lapala po dechu. Na betonové obrubě bazénu jsem ji začal mlátit tím kamenem do hlavy. Každý úder byl přesný a přitom ten kámen zároveň mlátil do ruky taky mě a viděl jsem, že mi z ruky teče krev, ale bušil jsem do ní a bušil, ale tělo se jí stále ještě zmítalo, nespadlo mi z paže a žilo, ale já jsem bil a bil a kámen byl celý zakrvácený. A viděl jsem, že hlavu už nemá, jenom cosi rozbitého, zkrvaveného, co se hýbalo, ale tloukl jsem do toho, protože se to stále ještě zmítalo, nepouštělo se mé paže, zatímco já jsem upustil kámen, šplouchl do vody, a strhnul jsem ji, ale stále ještě jsem cítil, že je tam a rval jsem si z paže kůži, a přitom tělo užovky už se svíjelo na zemi kolem vlastní rozbité hlavičky. A nemohl jsem rozeznat, co tam na betonu kolem její rozbité hlavičky je její krev a co moje a moje ruka už taky vypadala jako rozbitá hlavička užovky, jako bych stále ještě ji tam tiskl a mlátil, ale nebolelo to. Nemohl jsem vstát, prostě nemohl. Na suchém betonu se kroutila užovka. Utíkal jsem. Zakopl jsem, ale nemohl jsem běžet, ani upadnout, a přesto bych se měl radovat, že už ji nemám na paži, ale má paže, prsty, cítily její tělo; a konečně jsem o něco zakopl a upadl. Bylo příjemné ležet v trávě. Chladil jsem si v ní ruku. Cukalo mi v ní. Ale nemohl jsem tam ležet, protože vylezou ostatní hadi, musím vstát. Měl jsem pocit, že se víckrát nemůžu vrátit domů. V zahradě bylo ticho, jenom já jsem tam funěl. Vylezou zpod keřů. Věděl jsem, že se ještě kroutí, kdybych se ohlédl. Zůstanu tady a vůbec nikdo se to nedozví.

(lk)