LITERÁRNÍ BAŠTA

Ve svazku, který již vyšel v roce 2018, v Zápisnících I z let 1960–1964, si Jiří Němec zapisuje především reflexe z filozofické četby a poznámky o tom, ke kterým českým a zvláště zahraničním titulům je třeba se dostat (a jak – přes přátele a známé, knihovny atd.). Uvažuje tu i o úloze křesťana v konkrétní situaci socialistického Československa a konfrontuje katolickou víru s protestantismem svého nejbližšího přítele Ladislava Hejdánka, jako autoritu přijímá přednášky Jana Patočky.

V Zápisnících II z let 1965–1969 je však vidět, že se situace intelektuála v Československu změnila. Především přibylo diskusí – na přednáškách, konferencích, v časopisech i mezi přáteli. Jiří Němec se horečně snažil diskuse zaznamenávat, jako by si byl vědom, že prožívá historicky významné období, jež je třeba pro budoucnost uchovat. V ještě větší míře než dřív se tu objevují diskuse s marxisty-antidogmatiky, například Karlem Kosíkem.

Na konci června 1968 se Němec zúčastnil konference v Kroměříži. V knize záznamy z kroměřížských diskusí zaujímají osmnáct stran, konference měla tedy pro něho velký význam. Z jeho poznámek vysvítá, že se zde setkali svobodomyslní křesťanští filozofové (Jan Sokol, Ladislav Hejdánek, Jiří Němec) s oficiálními zástupci církví a teology (například biskupský sekretář Josef Hájek, teolog Metoděj Habáň, protestantský teolog Josef Lukl Hromádka), režimu (například nejmenovaný „provinciální komunistický politik“ – jak ho Němec v poznámkách označuje), marxismu (Vítězslav Gardavský) a další. Debatovalo se tu o výuce náboženství ve školách, o úloze křesťanů v nové společnosti, o selhání marxismu. Zajímavá je postava Gardavského, který je jako marxistický filozof zároveň věřící člověk. Gardavský je velmi aktivní, z jeho úst zaznívají výroky jako: „Křesťané se ptají marxistů, zda mají nějakou metafyziku a v čem spočívá […], ateismus je teorie i víra […], obě metafyziky jsou jen zdánlivě vzdáleny […], je jakýsi společný základ, který se v chodu dějin deformoval.“ Význam této konference pro Jiřího Němce spočíval zřejmě především v tom, že se tu veřejně diskutovalo o problémech věřících a o kritice marxismu z hlediska křesťanů – do té doby takové diskuse probíhaly spíše v uzavřených společnostech.

Něco jiného ovšem je, co si Němec píše o Marxovi, marxismu a antidogmaticích pro sebe. Němec se snaží s Marxem vyrovnat už dávno, poznamenává si výroky jiných filozofů o Marxovi, někdy i v cizojazyčném originále. Po invazi (v zápiscích je půlroční odmlka) si zapisuje: „ukázalo se, že se i v rámci marxismu přece jen dá něco dělat, že tam jsou určité motivy, na které se dá – ať už skutečně nebo zdánlivě – navazovat.“ Hned však dodává, že přiblížení marxistům hrozí kolaborací, spoluprací na „lumpárnách“ této „ideologie“. Na jiném místě vyčítá i své filozofické autoritě – Janu Patočkovi –, že v ústních projevech má jistou toleranci k marxismu a ideologii.

Pro Jiřího Němce je filozofickým východiskem studium Martina Heideggera a Teilharda de Chardin („U Teilharda je návrat ke zdrojům vědy aktualizací poslání křesťanského učence dnes.“). K Heideggerovi a Teilhardovi de Chardin si poznamenává: „Zvláštní spojení? Budu ho i nadále držet… Jde mi o rozhovor – a filozofie […] je pro mě něčím […], co se projeví třeba někde docela jinde: ve vědecké práci, v terapii, v umění atp.“

Zatímco nejbližším přítelem mezi filozofy je mu stále evangelík Ladislav Hejdánek, v katolických kruzích úzce spolupracuje na obnově české církve v duchu druhého vatikánského koncilu s Janem Sokolem, Václavem Freiem a Otou Mádrem. Dochází na evangelická setkání v Jirchářích, sleduje semináře Milana Machovce a Jana Patočky. Je členem DKO (Díla koncilové obnovy), mluví do studijního programu na teologické fakultě. Píše články, pronáší přednášky, je všude. Píše si pro sebe: „Každý z nás potřebuje skupinu, kde se říká celá pravda (pro mne Tvář – zcela klást do otázky vše).“ Skupina kolem časopisu Tvář zahrnovala svobodomyslně smýšlející intelektuály, mezi něž patřil i Václav Havel.

Naproti tomu se Jiří Němec opakovaně vymezuje proti Ludvíku Vaculíkovi a jeho veřejným vystoupením. On a jeho přátelé Vaculíkovi vytýkají „zakalkulovanou naivitu“, že se stylizuje do „prosťáčka božího“, přitom nedávno jako člen strany odmítal diskusi, padne i posměšné označení „ruralista“. K Vaculíkovi se Němec vrací, dokonce se mu o něm zdá i sen, který zaznamenává. O Vaculíkových projevech píše: „Všecky ty projevy působí dojmem diletantismu.“ Jiří Němec se pracně filozoficky vypořádával s marxismem už dávno. A najednou se tu objeví komunista Vaculík a začne mluvit o zklamání z tohoto systému a má obrovský úspěch u veřejnosti. Navíc Vaculík používá jazyk, který není jazykem filozofů, vyjadřuje se jako spisovatel beletrista a – pochopitelně – lidé mu více rozumějí. Skupina okolo Tváře (Jiří Němec byl v redakční radě) byla smýšlením radikálnější než skupina kolem Literárních novin, časopis vycházel pouze v letech 1964–1965 a pak necelý rok od podzimu 1968 do léta 1969. Ludvíka Vaculíka ovšem po jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů v roce 1967 ze strany vyloučili, nicméně dál působil v nesmírně čtených a oblíbených Literárních novinách, kde dva měsíce před okupací vyšel i jeho článek 2000 slov, ze kterého se stala hromadně podepisovaná petice – je to vlastně návrh na zrušení vedoucí úlohy strany. Pro Jiřího Němce bylo asi překvapivé, že veřejnost přijala jako mluvčího kritiky komunistické strany člověka, který byl sám jejím dlouholetým členem.

Záznamy Jiřího Němce končí v polovině roku 1969, ale do svazku jsou zahrnuty i poznámky ze samostatných listů do sešitu vložených. Němcovy úvahy snad charakterizuje zápis dialogu z jednoho samostatného listu:

„Co rozumíš pojmem Bůhʻ?

– Poslední zdroj svobody, poslední smysl a tajemství…

Jak může mít svoboda nějaký zdroj? Jak by mohla být svoboda takto determinována?

– Svoboda není indeterminismem. Svoboda je nejvyšší syntéza.“

Svazek uzavírá komentář Roberta Krumphanzla a poznámkový aparát.

V knize není snadné se orientovat, je útržkovitá a glosovitá. Spíše je to dokument o intelektuálním kvasu šedesátých let, o myšlenkovém úsilí, o snaze prolomit meze nastavené zde žijícím občanům, o snaze posunout společnost a katolickou církev někam dál. Je to silné svědectví o velkém duchovním a duševním nasazení ve ztracené situaci.