LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

K Vaculíkovi a Klímové v LN

Před 2 lety

Jiří Němec: Zápisníky II (1965–1969), 2020.
 

[červen 1967]

Nemluvím o tom teď, s čím souhlasím. Ale: (Vaculík) – to je člověk, který odmítl „neplodné diskuse“ a „dělal“ socialismus – pak se na něj podíval, a teď tedy ukázal dost odvahy, když veřejně řekl, co si o tom myslí. Je z toho smutný a vidí jen možnost „hněvivého mlčení“. Zůstal tedy stále tím, kdo nevěří v myšlenku, objasňování, argument. Ty jsou i dnes jedinou perspektivou (ovšem i politickou). Nepřestat diskutovat. K tomu je třeba ovšem ideu zbavit moci. Jen v bezmoci se může ukázat její síla. (Ale nemusí – třeba se idea „neosvědčí“ – ale bez tohoto zbezmocnění se vůbec ani nedostane do situace, kdy by to bylo možno takto testovat).

(Klímová), nemluvím o tom všem, kde věci formuluje výtečně (transcendence v díle × transcendence skrze člověka, odměna za práci v domácnosti, otázka společenského hodnocení ženské práce atd.). Ale: když říká, že ač tvrdíme, že máme socialismus, zde v tomto panuje u nás kapitalismus – prosím: snáší pro to doklady. Ale když říká, že toto řešení není marxistické – pak je to fráze, protože neexistuje marxistický text o této věci, není prostě kritéria, podle něhož by se dalo říci, zda je v této „ženské otázce“ nějaké řešení marxistické nebo ne. To je právě ta „antidogmatická mez“. Úlitba – která brání té skutečné diskusi. Ona už třeba nevěří v marxismus (jako takový, v souhrn jeho tézí, jak jsou formulovány), ale buď tím pro ni padla filosofie vůbec, nebo to, že přestala věřit v jeho formulované téze, ji ale ještě nevedlo, aby formulovala pochybnost vůči všem tézím při současné prověřovací práci ohledně těchto tézí – což je právě jedině produktivní. Jako věřící musím stavět svou pochybnost pod všecky své formulované teze, položit ji hlouběji – a proto musím bojovat o svobodu pro nevěřícího. Marxista je pro mě jen potud filosofem, pokud dělá totéž se svými tezemi, a tedy také bojuje o svobodu pro druhého, který si také jeho teze klade a zkoumá. („Vzájemné a společné kladení nás samých do otázky“ – tak nějak Heidegger.)

To všecko je pak i politická otázka. Všecky diskuse jsou dvojznačné a libovolné, dokud zde platí tabuizovaná témata a instituce (o nichž s jakousi samozřejmostí vždy antidogmatici jejich nediskutovatelnost vyhlašovali): cenzura, tajná policie a vládnoucí skupina. Jediná perspektiva: odhalovat naprosto důsledně tu lež, která koexistencí s těmito veličinami automaticky vzniká. (To jde až po detaily, jako je Prokůpek, který současně „vede dialog“ a je cenzorem evangel. církevního tisku, sděluje nám v M. Lázních, že jsme v tomto městě „nežádoucí“ atd., nebo: výtky Bendovi, že není dost „progresivní“, aniž by se uznalo, že si musí probojovat cestu – tedy představa zmanipulované svobody.) – V tom všem ta zvláštní dvojakost a lež, k níž vede tyto lidi jejich postavení faktických konzervativců, kteří přitom užívají marxistického slovníku, z něhož nelze beze zbytku odstranit demokratické prvky.

(km)