LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

„Smrt mi dala košem“
Pár slov k básnickému řezu Jiřího Staňka

Před 3 lety ·· Vladěna Ptáčková

Literární bašta se vrací k Staňkovým básním Blázineckým

Předminulé dva roky vynesly básníku Jiřímu Staňkovi dvě knihy: po sbírce Černá, kterou vypravilo do světa nakladatelství Art et fact v roce 2012, přišla další s názvem Blázinecké, vydaná v nakladatelství Druhé město Martina Reinera. Obě knížky jsou sice v černé vazbě, což by mohlo evokovat nějakou spojitost, ale omyl, vyznačují se naprosto odlišnou poetikou.

Co asi v Blázineckých nejvíc překvapí dosavadní básníkovo publikum (takovéto označení čtenářů snad neurazí, když připustíme, že básník sám sobě dává přízvisko Hrací automat), je nezvyklá střídmost – ve sbírce je pouze pětadvacet básní a ty, kteří si pamatují Staňkovy rozměrné verše, zarazí „stručnost“, k níž se zde uchyluje.

Klíčem k pochopení výrazné proměny poetiky je komentář Martina Skýpaly v doslovu: „Jestliže předchozí knihy tvořil Staněk či jejich pořadatelé z materiálu starého nezřídka i více než deset let, nová knížka stojí na textech docela nedávných. Je to dáno tím, že sbírka zastihla básníka ve velmi těžké životní chvíli.“ Název Blázinecké se váže ke konkrétnímu místu a času – všechny zařazené básně byly napsány v létě 2011 v Psychi­atrickém centru v pražských Bohnicích. Místo vzniku však není explicitně pojmenováno, čtenář ho může odvodit jen z celkové atmosféry sbírky. Básnický mluvčí si udržuje odstup od okolí – ať již nuceně, či dobrovolně; je zde znatelné vzdálení všedním věcem, neschopnost se v novém prostředí zorientovat. Jistým záchytným bodem v básních, stylizovaných jako denní záznamy, je čas; ten zajišťuje spojení mezi básnickým mluvčím a všední realitou, které se nemůže zúčastnit. Jeho synekdochou je například jméno v kalendáři: „Zítra Zuzany je / s lázní / plodové vody / uvnitř sebe / koupe neviňátko. / Stařec nepřihlíží.“

Také básníkův hlas, v jiných sbírkách výrazný, je zde spíš potlačen a uplatňuje se více v komentáři či pozorování – velkou roli ve sbírce hrají přírodní motivy, a příroda sama se na momentálním prožívání podílí už důrazem na přirozený koloběh života od narození ke smrti.

Se smrtí se básnický mluvčí aktuálně setkává, reflektuje její blízkost. S tím souvisí i tělesnost zastoupená řadou motivů: „Odkázán, poděděn / počat a odětěn / mechanika zvyku / kus masa, pouzdro / na duši, o níž netuší / SE, zda vůbec je.“ Neustálá nejistota související s otázkou existence – Co (ještě) hledám na tomto světě? Čím je řízen? Kam směřuji? – se stupňuje spolu s vědomím, že stavy bezmoci, kterým býváme vystaveni, není možné nijak překlenout, ale je nutné je plně prožít. („Už / není nikam do skrýše / už / protože tma bolí“).

Nemoc „krajiny-duše“ je všudypřítomná: „námelem zfialověl klas / tvrdým nádorem zrna“, vkrádá se sem cosi cizorodého, neuchopitelného. Smrt, která „dala košem“, není zažehnána, ale dává o sobě neustále vědět, ať už v meditativní retrospektivě s motivem žiletek, které si lehce najdou cestu skrz tělesnou schránu, či v motivech ostří nabroušených nůžek, kosy a podobně. Důležitou roli zde hraje materiál, konkrétně kov (reznoucí torza) a hudební motivy: „Nůž / tah smyčcem / přes strunu karotidy.“

Autoritou zde překvapivě není Bůh, i když sbírka hojně odkazuje ke křesťanské tradici, ale pokud se básnický mluvčí někoho dovolává a na něco spoléhá, je to dar tvorby, sám tvůrčí proces: „hledám barvy pro samohlásky / s Rimbaudem Arthurem / dožaduju se Verlainovy lásky“; báseň nalézá v jeho ústech oslovení „stará přítelkyně“.

Sbírka též reflektuje neschopnost člověka cokoliv doříct, zcela dovysvětlit; nemožnost sdělení, která se nachází již v podstatě jazyka. Básnický mluvčí si je nedořečenosti své výpovědi vědom, vždyť ani Panně Marii, jak ilustruje jedna z básní, neřekl anděl při zvěstování všechno. A básník dodává: „Proč taky?“ Co tedy zbývá? Vytrvat: „Znovu naplní tě tíží transfuzí. / Zpěv třeba cizí krve uprostřed“, a najít pevný bod – neklesnout: „Mlčky dohmatávám mělčinu / Hlubiny jakože se ostýchám.“

Staněk v Blázineckých překvapil úsporností verše a potlačením básnického hlasu; zahořklé roztrpčení, doprovázející každou báseň, čtenáře naopak ujistí, že je na staré dobré adrese. Celkový dojem však kazí opakování týchž slov na příliš malém prostoru. Pokud se setkáme například se „šmolkou“ na prvních stránkách a znovu jen o několik listů dál, spíše to vyvolává dojem autorovy řemeslné neobratnosti a omezené slovní zásoby: pokud by šlo o rafinovanou hru s motivickými echy, musel by čtenář dostat víc záchytných bodů a nápovědy, aby měl chuť ji hrát. Rozhodně ho v tomto směru nepovzbudí zjištění, že některé texty působí jen jako efektní výplň, která je těm podstatným básním ve sbírce na škodu.


 

Blázinecké

Jiří Staněk

Vydalo Druhé město,

Brno 2013, 47 stran.

Úryvek z knihy