LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Slyším v noci tikat hodinky

Před 10 měsíci ·· Daniela Iwashita, Daniel Kubec

Co nám říkají dopisy a básně Jiřího Wolkera o doprovázení a naději při umírání

Nakladatelství Cesta domů vloni vydalo výbor z dopisů a veršů Jiřího Wolkera (1900–1924) s názvem Slyším v noci tikat hodinky, zaměřený na konec básníkova krátkého života. Nyní ve spolupráci se Spolkem Dobrá čeština vzniklo i stejnojmenné video, určené zejména mladým divákům, ale i dalším zájemcům.

Šestatřicetimi­nutové pásmo veršů a dopisů v podání herce Martina Myšičky a rozhovorů se třemi pracovníky či blízkými spolupracovníky Cesty domů – editorkou výboru Štěpánkou Ryšavou, iniciátorem knihy lékařem Zdeňkem Kalvachem a psychosociální pracovnicí a terapeutkou Jindřiškou Prokopovou – nejen přibližuje básníkovu osobnost a poezii, ale pokládá též obecnější otázky spojené s koncem života a doprovázením nevyléčitelně nemocných, zvláště v mladém věku. Dotýká se témat, jako je péče o vážně nemocné před sto lety i dnes, vztah mezi umírajícím, jeho rodinou a blízkými, rozhodování v takto obtížných situacích, rozmlouvající však opakovaně hovoří také o tvořivosti a naději.

 

Redaktorka Nakladatelství Cesta domů Štěpánka Ryšavá na začátku objasňuje, proč výbor vznikl a komu je určen: „Měla to být nevelká, čtivá knížka, která se nebude týkat primárně Jiřího Wolkera jako básníka, ale spíš Jiřího chlapce nebo sotva odrostlého mladého muže, který těžce onemocněl: jakým způsobem se s nemocí vyrovnává on a jeho rodina. Všímali jsme si přitom obyčejných věcí, které byly tehdy podobné jako dneska a mohly by zajímat i mladé i další lidi, kteří třeba nemají velký vztah k poezii, ale vědí, že Jiří Wolker zemřel na tuberkulózu, a rádi by se dozvěděli o dalších okolnostech. Silné téma pro nás bylo doprovázení, komunikace s lékaři o těžké nemoci a také velké téma, které se v dopisech tolikrát opakovaně ozývá, a to je touha po domově a cesta domů.“

Lékař a publicista a též předseda správní rady Cesty domů Zdeněk Kalvach hovoří o tom, čím ho dopisy mezi Jiřím Wolkerem a jeho blízkými oslovily a čím mu připadají jedinečné: „Takto frekventní korespondence, prakticky každodenní, mapuje průběh nemoci, ale především reakce lidí na její vývoj. Objevil jsem v ní dopis, napsaný asi týden před Wolkerovou smrtí, který se mi zdá neuvěřitelný. Matka, která měla s Wolkerem mimořádně osobní, těsný vztah, v něm píše svému manželovi do Prostějova: Uplynulá noc byla strašná, stav se zhoršil, mám prožitek, že Jiří odchází, ale najednou jsem si uvědomila, že je to ten můj chlapeček, kterému jenom já mohu pomoci, a najednou ty chvíle byly téměř svaté…“

Jiří Wolker v Tatranské Poljance, foto ze sbírek Muzea a galerie v Prostějově

Matčinu rozhodnutí dovézt umírajícího Jiřího z horské léčebny v Tatranské Poljance vlakem v kruté zimě na přelomu roku 1923 a 1924 domů do Prostějova předcházely měsíce náročné léčby, nadějí v uzdravení, ale také těžkého strádání a opakovaných Jiřího přání a vzkazů, že chce domů. Dopisy zachycují utrpení, účast a dilemata všech zúčastněných, jejich odlišné postoje, míru porozumění i způsoby vyjádření a hledání východiska v neřešitelné situaci. Rozmlouvající ve videu nehodnotí jednotlivé aktéry nebo jejich rozhodnutí, spíše nad těmito dopisy připomínají důležité momenty či záchytné body dění, k nimž můžeme být v roli doprovázejících nebo doprovázených pozorní i dnes.

Například psychosociální pracovnice Cesty domů Jindřiška Prokopová na otázku, jak se s nevyléčitelnou nemocí vyrovnává mladý člověk, odpovídá: „Mladý člověk, i kdyby umíral, chce žít, chce prožít naplno ten čas, který má, a chce se taky radovat, chce dělat věci, co dělají mladí lidé, když nejsou nemocní, chce se bavit, chce být v kontaktu přes sociální sítě s kamarády, chce zažít chvilku, kdy vystoupí ze svého příběhu, jako by se nic nestalo, a chce zkusit věci, které se bojí, že už nikdy nezažije… Tohle se nemá vzdát.“

Video vzniklo během pandemie covidu-19 namísto původně zamýšlených besed o knize, jimiž Nakladatelství Cesta domů chtělo oslovit zejména středoškolské studenty. Scénář videa připravili a rozhovory vedli Daniel Kubec a Daniela Iwashita ve spolupráci s kameramanem a střihačem Františkem Plzákem. Ve videu se objevují též archivní fotografie a dokumenty, které poskytl Literární archiv PNP v Praze a Muzeum a galerie v Prostějově, a rovněž ukázky Wolkerových knih ze sbírek knihovny Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Na vizuální stránce videa se podílela autorka grafického návrhu knihy Eliška Kudrnovská ze studia Designiq. Vznik videa finančně podpořilo hlavní město Praha.

 

(článek je upravenou verzí textu psaného pro webové stránky Cesty domů)