LITERÁRNÍ BAŠTA

Ve svých prózách zůstává Conrad skrytým pozorovatelem lidských osudů a postojů, fascinovaným ovšem především přírodou, v níž hledá paralely k obrazům lidské mysli. Své osobní zážitky a zkušenosti rozpouští v líčení postav a událostí. Zato ve svých esejích si dovolí – byť nesměle a s pokornou omluvou čtenáři – vystoupit sám za sebe. Jak sám píše v předmluvě k autobiografii: „Naděje tkví v tom, že se při čtení těchto stránek vyjeví obraz osobnosti, člověka stojícího za knihami tak zásadně odlišnými jako třeba Almayerův vzdušný zámek a Tajný agent – a přesto osobnosti koherentní, ospravedlnitelné, jak co do původu, tak co do konání.“

 

Conradovy vize

Díky svým analýzám anarchismu a autoritářských režimů v Rusku i v Prusku bývá Conrad označován jako vizionář, který dokázal předvídat společenský vývoj. Jeho myšlenky na toto téma zaznívají například v románech Tajný agent a zejména pak Před očima Západu. V úvodních dvou esejích českého výboru, Autokracie a válka a Zločinné dělení, se můžeme dozvědět něco víc o zkušenostech, které toto „vizionářství“ formovaly.

Pokud by čtenář neznal časové ukotvení Conradových úvah (některé z nich se datují do roku 1905, jiné pak 1914–1919), mohl by se domnívat, že autor píše o vývoji před druhou světovou válkou: „Germánské kmeny sdělily světu […] v tónech hegelovských, nietzscheovských, válečnických, zbožných, cynických, nadšených, co hodlají udělat s méněcennými rasami, tak hříšnými a nehodnými.“ Conrad dokáže ve svých úvahách nahlížet do temných srdcí národů tak, že vidí v mlhavých obrysech nejen nejbližší vývoj událostí, ale předvídá i děje vzdálenější budoucnosti.

 

Conradovo Rusko

Velmi ostré jsou jeho názory na Rusko. Ač se ve svém vyjadřování vyhýbá extrémním citům, protože v nich cítí degradující neupřímnost, o této zemi prohlásí: „Rusko není Néant [nicota; pozn. Dobrá čeština], je a bylo prostě jen negací všeho, pro co stojí za to žít. Není prázdným prostorem, je zívající propastí, jež se otvírá mezi Východem a Západem, bezednou jámou, jež pohlcuje veškerou naději na milosrdenství, veškerou snahu o osobní důstojnost, o svobodu, o vědění, veškeré povznášející touhy srdce, veškeré spásné našeptávání svědomí.“

Nenávist ke všemu ruskému pramení z osobní zkušenosti příslušníka polské šlechtické rodiny: Conradova rodina žila ve vyhnanství kvůli otcově proticarské činnosti. Právě na své dětství vzpomíná během své pouti, kterou podnikl jen několik dnů před vypuknutím první světové války, v povídkovém eseji Po letech na návštěvě v Polsku. V sugestivním líčení plavby po Severním moři zaznívají tóny Conradových beletristických děl. Stoupající napětí blížícího se konfliktu obrací autorovu mysl spíš k meditaci nad minulostí než k analýze nadcházejících hrůz.

 

Conradovi spisovatelé

V druhé části sbírky – poznámkách o literatuře – se Conrad zprvu vyjadřuje ke svým oblíbeným spisovatelům. Respektive vyzdvihuje u nich právě to, co patří i k jeho vlastnímu stylu. Pokud zmíní Stendhala, oceňuje jeho svobodu imaginace, která se nenechala korigovat žádným z dobových proudů, jako byly realismus nebo romantismus. Na Henrym Jamesovi obdivuje torzovitost jeho próz, jdoucí proti čtenářské touze po ukončenosti. Stejně tak je mu blízká houževnatost Jamesových postav – můžeme poukázat na obdobné rysy těch Conradových, jako je například Lord Jim. U francouzského autora Alphonse Daudeta zcela patřičně oceňuje, že se nikdy nepokusil přesvědčit lidstvo o vlastní velikosti. Protože pokud spisovatel svůj úkol – psát – plní dobře, nejspíš se mu moc obdivu nedostane. A překvapivě je Conradovi blízký i Rus Turgeněv, kvůli trvalé hodnotě svého díla a bytostné lidskosti.

 

Conradův jazyk

V autorových poznámkách k vlastním knihám může pozorný čtenář vysledovat také jeho úvahy o jazyce. Stejně jako mnozí jiní autoři exulanti se musel Conrad sžít s jazykem země, kterou si vybral jako svůj domov. Podobně jako například později Vladimir Nabokov dosáhl v tomto jazyce naprosté suverenity: zdvořile, nicméně důrazně se ohrazuje proti výtkám, že s angličtinou provádí „pouťové kousky“. Jeho prozaické texty i teoretické reflexe obsažené v esejích ostatně dokazují, že pro Conrada není jazyk nástroj eskamotérských kousků, ale koherentního uměleckého vyjádření. Zhuštění textu, koncentrace významu a popisu do detailu směřují k úspornosti a plasticitě každého obrazu.

„… jedině skrze oddanost dokonalému mísení formy a substance, skrze neodbytnou péči o dokonalý tvar a jasný zvuk věty; teprve pak se může dobrat plasticity a barvy, teprve pak se může magická sugestivnost na prchavý okamžik rozeznít nad všedním povrchem slov: starých, prastarých slov, ošoupaných, znetvořených celými věky ledabylého používání.“

Ostatně i překladatel esejů Petr Onufer v doslovu ke knize potvrzuje jazykovou vytříbenost a výrazovou kondenzovanost, s níž se musel potýkat „při překladu Conradových zaumných a náročných sentencí: každé slovo je v nich na svém místě, jen je zapotřebí to místo objevit“.

 

Onuferův Conrad

Petr Onufer jako překladatel a editor souboru odvedl skvělou a záslužnou práci. Posbíral eseje a autorské předmluvy z několika Conradových knih tak, aby v novém celku dávaly smysl a ukázaly českému čtenáři dosud neznámé spektrum autorovy tvorby. Titul Poznámky o životě a literatuře pochází z Conradovy esejistické knihy, z níž jsou do české edice zařazeny pouze některé. Knihu tedy můžeme brát jako příslib českého vydání dalších Conradových esejů, mezi nimiž by neměly chybět texty souboru Zrcadlo moře nebo autobiografie Osobní záznam, z níž Onufer vybral pouze dvě předmluvy. Čtenář, který nečetl všechna Conradova díla, nemusí chápat veškeré souvislosti postřehů ke konkrétním knihám. Avšak předmluvy jsou vybrány tak, abychom v nich našli Conradova obecně platná vyjádření k vlastní tvorbě. Přinejmenším pak mohou tyto úvahy fungovat jako povzbuzení k četbě citovaných knih, které jsou dostupné v českém překladu. Vadou edice Conradovy esejistiky je absence poznámek pod čarou, které by umožnily snazší vhled do dobového kontextu – zejména u politických esejů. Conrad je psal jako komentáře k aktuální situaci a jeho čtenáři nepotřebovali vysvětlovat okolnosti
rusko-japonské války či sarajevského atentátu. Pro dnešního čtenáře jsou však tato témata historickou látkou, v níž se ne každý orientuje tak suverénně, aby se obešel bez pomoci. Pár poznámek či vysvětlivek by řadě z nás v každém případě usnadnilo četbu. Stejně tak by pomohl překlad francouzských výrazů, které Conrad občas užívá.

Ovšem i bez znalosti všech popisovaných historických souvislostí celého Conradova beletristického díla si nad knihou Poznámky o životě a literatuře můžeme vychutnat autorův originální jazyk, jeho stylovou ukázněnost a ohromující obraznost. Conrad je sugestivní v každém žánru a nezbývá než doufat, že se nakladatelé postarají, aby čeští čtenáři měli brzy k dispozici vše, co napsal.