LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Redaktor je ten, kdo...

Před 2 měsíci ·· Anna Štičková

V minulém fejtónku jsme si stručně prošli Českou televizi, a především zpravodajský barák. Dneska se podíváme, jaký terminologický aparát musí obsáhnout a zvládnout redaktor, aby byl vůbec schopen v televizním provozu něco vytvořit.

Pokud trefíte do své redakce a na dvacettrojky, jste redaktor. Tedy člověk, který připravuje to, co je pak vidět na obrazovce. Ano, já vím, že redaktor je vlastně něco jiného, ale to v televizi nikomu nevadí. Téma, které redaktor zpracuje, si vymyslí sám, anebo mu je zadá editor. To je člověk, který zodpovídá za to, že se na obrazovce objeví to nejlepší, to nejaktuálnější – a všechno ve správné podobě, tedy se správnými titulky a vhodným komentářem moderátora. Redaktorova práce tedy začíná, když má téma. Téma musí řádně a důkladně během zhruba hodiny zrešeršovat, během toho si ještě domluvit respondenty a zajistit na produkci, že dostane štáb. Pak pro jistotu zkontroluje, že se s tím štábem pro něj počítá, a může vyrazit. Cestou pro štáb se redaktor může stavit na cigáro a v kantýně. Ale nemusí. Určitě ale musí do OSETu pro disk. O tom, co to znamená OSET, nemám nejmenší zdání. Ale stavit se v OSETu znamená, že v místnosti plné kamer a disků dostane redaktor disk, kam kameraman nahraje hrubáč (hrubý materiál) neboli ten skvost, co se na natáčení natočil. Jakmile má redaktor disk, na produkci nahlásí, že je připraven, vyzvedne si zvukaře a kameramana a může se jet.

Když redaktor sedá do bílého auta s velkým českotelevizním logem, nepřipadá si důležitě. Důležitě si začne připadat, až když z něj vystupuje. Až když předá kameramanovi disk, ten jej zastrčí do kamery a zvukař se zeptá, jestli „to vezmem na klopák (malý mikrofonek připnutý ke klopě saka, na svetru nebo ve výstřihu) nebo na hendtku (mikrofon do ruky)". Redaktor má tu moc rozhodnout, „na co se to vezme“. Pak mu začíná produkční část práce: dovést techniky a sebe na místo, sehnat odpovědnou osobu, se kterou je domluven, domluvit se s odpovědným člověkem a kameramanem, kam „s tou kamerou“ může a kam „už radši nelezte, to by se režisér zlobil“. Během diskuse o kameře redaktor vymyslí chronologii natáčení, protože hlavní herečka může až po maskérně a hlavní herec má teď zvukovou zkoušku. Pan režisér mluvit nechce, ale přemůže se. Do toho redaktor potřebuje obrázky neboli podkresy neboli to, co divák hlavně uvidí, protože nikdo se nechce dívat na mluvící obličeje příliš dlouho. Pak přijde první respondent, kterého zvukař oklopákuje, a může se točit. To už je pak takové to povídání, u kterého jede kamera, ale vlastně se jinak nic neděje. Někdy se ovšem redaktorovi zachce slávy a rozhodne se pro stand-up. Tedy že bude na obrazovce. Jak to probíhá u jiných, nemám tušení, mě koukání do kamery, napjaté sledování zvukaře, jestli jsem někde (zase) neošidila slabiku, a zuřivé soustředění na nezakoktání, stresovalo natolik, že jsem se rozhodla svou slávu oželet.

Když je natočeno, jede se zpátky na barák. A tam redaktorovi začíná ta méně zábavná část práce. Disk, který mu kameraman vrátil, musí odnést do NABu. Co to slovo znamená, taky nemám tušení. Ale vím, že se tam disky nabíjejí do systému, takže asi od toho NAB. Paní z NABu vezmou hrubáč z disku a dají ho do systému, aby si ho redaktor mohl otevřít a prohlížet a pracovat s tím, co natočil. Ve chvíli, kdy si redaktor otevře Xpri, což je systém, ve kterém se pracuje s hrubáči a vůbec všemi podklady, začíná opravdu dělat repku neboli reportáž. Druhá varianta je repka od stolu, to znamená, že redaktor nic nejel točit a všechno udělal u svého stolu na baráku: tomu se říká cart. Práce na repce i cartu je od tohoto okamžiku podobná. Shromáždit všechny podklady, třeba youtube videa, hrubáč, videa z Reuters, videa z archivu nebo fotky. Napsat „scénář“ reportáže do Octopusu. To je systém, kam se píše, ale nestříhá se v něm. Nemám zdání, co má společného s chobotnicí, asi to, že má taky hodně nohou. A rukou. A záložek a složek – a vůbec všeho hodně.

Když je napsáno, musí redaktor předstříhat podklady, nebo aspoň vědět, kde to má střihač střihnout. Dojít namluvit asynchrony do namlouvárny. Asynchron je, když mluví redaktor a není vidět. (Synchron je, když mluví respondent. Stand-up jsme si vysvětlili.) Zavolat na DŘV, kde dřevačka redaktorovi řekne, která střižna je volná. Dojít na střižnu a se střihačem to všechno sestříhat tak, aby to – ideálně – dávalo smysl, nebyly tam chyby a všechno bylo podle pravidel televizního zpravodajství. Aby tam byl správný počet synchronů a asynchronů a taky pár pěkných gerojšů, což jsou záběry, kdy necháte diváky se kochat. Nikdo jim do toho nemluví a je to prostě pěkné. Když se to všechno poskládá a na střižně proběhl kopr, redaktor dodá jmenovky lidem, kteří v repce hovoří, a vyrazí koprovat k editorovi. Pokud editor repku zkopruje, tedy zkontroluje a nemá výhrady, redaktor má padla. A může napsat babičce, že bude dneska v televizi, aby tu repku aspoň někdo viděl. A zavolat na produkci, že na zítra potřebuje štáb. A udělat rešerši a zavolat někomu, kdo mu na zítra na daném místě zajistí respondenty. Zkontrolovat, že bude štáb. Trochu se vyspat. A může se jet znovu.