LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Pro režim nepohodlní

Před 2 měsíci ·· Kamila Míková

Literární bašta recenzuje knihu Co si pamatuju od Věry Dvořákové
 

Autorka pamětí Věra Dvořáková (1927–2019) patří ke generaci intelektuálů, kteří studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1949 a jejichž příští život byl určen tím, jestli projdou, či neprojdou politickými prověrkami. Věra Dvořáková studovala nejprve divadelní vědu a estetiku, později srovnávací literaturu u profesora Václava Černého. Stranickými prověrkami neprošla, její budoucí muž básník Ladislav Dvořák k nim ani nešel, oba se spolu se skupinou přátel ocitli mezi osobami pro režim nepohodlnými.

Kniha popisuje těžké začátky mladé rodiny se třemi dětmi na začátku padesátých let, kdy Ladislav Dvořák nenašel jinou práci než ve vyčerpávající dělnické profesi a jeho žena, přeučená na zdravotnici, zůstala doma s dětmi. Oba manželé však byli nesmírně společenští. Jejich naprosto nevyhovující byt se nacházel na skvělém místě – ve Skořepce na Starém Městě v podkroví domu U Medvídků – a byl cílem mnoha literárních přátel stejného smýšlení. Na návštěvu chodili Petr Kopta, Emanuel Frynta, Ladislav Novák, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Miloslav Žilina, Jan Zábrana, Vladimír Kafka, Zdeněk Urbánek a mnoho dalších. Nejbližší přítelkyní ještě z gymnázia byla Věře Dvořákové Anna, sestra básníka Františka Hrubína. Další kamarádkou byla Olga Havlová – seznámily se v Divadle Na Zábradlí, kde i Věra Dvořáková krátce pracovala jako uvaděčka.

Kniha vzpomínek zachycuje, jak se z Věry stala překladatelka z francouzštiny: jako matka tří dětí s nimi chtěla zůstat co nejdéle doma. Nabídka překládat přišla od přátel původně pro jejího muže Ladislava, který však o překládání nestál, záleželo mu na vlastní tvorbě a po únavném zaměstnání mu nezbývalo mnoho času a sil. Jak už to v těch letech bylo běžné, do Francie se Věra dostala poprvé (a na dlouho naposled) až v roce 1969 – překladatelskou stáž v Paříži využila k nákupu slovníků.

Kdo by očekával, že se při četbě těchto pamětí dozví nějaké intimní podrobnosti ze životů širokého okruhu zajímavých přátel, byl by zklamán. Věra Dvořáková zachovává diskrétnost a je zřejmé, že mnohé soukromé okolnosti si nechává pro sebe. Popisuje události, které se týkají především její rodiny, osudy přátel zmiňuje jen v souvislosti s ní, spíše mimochodem. S odstupem mnoha let je autorka místy přísná k sobě a spíše tolerantní k ostatním. Popisuje i svoje kratičké poblouznění komunismem z doby ještě předúnorové – její členství ve straně trvalo necelý rok. Pochopení má i pro členy prověrkové komise, kteří ji vyhodili ze studia – i oni po letech prohlédli. Dvořáková je kritická ke svým překladatelským začátkům i k tomu, jak v průběhu života těžce zvládala některé vypjaté situace.

Zajímavá je pasáž kolem vzniku Charty 77: „Několik dní před Vánoci roku 76 u nás jednou odpoledne zazvonil Zdeněk Urbánek. Otevřel mu Láďa, byl už z práce doma, a zamířili spolu jaksi neobvykle rychle rovnou do pokoje, který měl Láďa přes den jako pracovnu. Neřekli si ani o kávu, ani mě nepřizvali jako jindy, abych si k nim přisedla. Myslela jsem si, že jde o nějakou Zdeňkovu soukromou záležitost – nejspíš ,srdečníʻ –, a tak jsem je nechtěla rušit a čekala jsem, až skončí rokování a dojde na tu kávu. Ale Zdeněk se po chvilce objevil v předsíni už zase v kabátě, zavolal na mne do kuchyně jen ,Ahojʻ a rychle odcházel. Láďa mi pak řekl, že Zdeněk přišel s textem, který zřejmě sepsal Havel nebo Havel s Kohoutem, a je to petice (…).“ Je zřejmé, že intelektuální přátelé vesměs přicházeli do domácnosti Dvořákových za jejím manželem básníkem, ale paní Věra si v průběhu let vybudovala v této společnosti postavení uznávané osobnosti. Její přátelství s Olgou přivedlo Dvořákovy do širšího okruhu Havlových. Po smrti svého muže se Věra Dvořáková aktivně účastnila vydávání samizdatového časopisu O divadle – redakce se scházela právě u Havlových. Zúčastnila se i studentské manifestace 17. listopadu 1989 a pomáhala svými překladatelskými i písařskými silami čerstvě založenému Občanskému fóru v Laterně magice. I po převratu pak dostávala pozvání na Hrad či na různé oslavy pro přátele z disentu. Na začátku devadesátých let pravidelně přispívala do Literárních novin.

Věra Dvořáková se asi necítila jako „emancipovaná žena“. Byla manželkou katolického básníka původem z malé vísky na Vysočině. Sama pocházela z velmi skromných poměrů, měla například podvědomý odpor k honosné vinohradské čtvrti v Praze a jejím obyvatelům. O pamětech Věry Dvořákové však platí, že je napsala dáma – inteligentní, neokázalá, tolerantní a svým způsobem prostá. O jejím díle svědčí rozsáhlá (převážně překladatelská, ale i původní) bibliografie na konci knihy, kterou sestavili Kateřina Kovaříková, Andrea Pišanová, Leona Špetová a Michael Špirit.


 

Věra Dvořáková

Co si pamatuju

Vydalo nakladatelství Triáda,

Praha 2019,

276 stran.

Úryvek z knihy