LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Řeč Františka Hrubína na sjezdu spisovatelů v roce 1956

Před rokem

Věra Dvořáková: Co si pamatuju, 2019.
 

O Františkově připravované řeči jsme něco věděli předem od Anny, a možná jsme očekávali víc, než potom František řekl. Ve srovnání se Seifertem, který mluvil nejen o spisovatelích diskriminovaných, ale připomněl i autory vězněné a požadoval jejich propuštění, nám Hrubínova řeč připadala polovičatá, přece jen opatrná. Stejně radikálně to viděla i Františkova sestra, a pokud tu kritiku tlumočila ve Farského ulici, nebylo divu, že se Hrubín cítil dotčen. My v našem marginálním postavení jsme si samozřejmě tehdy dost neuvědomovali, pod jakými tlaky se František vzápětí ocitl (je to názorně zachyceno ve svazku Hrubínovy poválečné korespondence s Václavem Černým, zpracovaném dr. Růženou Hamanovou a vydaném v roce 2004). Jeho hořkost nakonec vyvřela na povrch v emotivním dopise Emanu Fryntovi o – stručně mnou parafrázováno – „mladých radikálech, kterým se to kritizuje, když sami nic nedělají“. Frynta na to odpověděl textem podle mne dost zásadního významu: vysvětlením postoje určité části mladé literární generace k otázce politické konformnosti. Oba dopisy jsou otištěné v plném znění v Hrubínově korespondenci. Myslím si, že Hrubínova nevole si našla cestičku ještě i po letech v tolik obdivované Srpnové neděli, kde jedinou postavou literáta je nesympatický, žlučovitě zahořklý spisovatel Morák a kde jediné představitele živnostníků ztělesňuje směšně šosácká a sobecká manželská dvojice cukrářů Váchových (to obojí v době, kdy byli vězněni básníci Zahradníček, Rotrekl, Palivec, Kostohryz…, o komunistickém pronásledování třídy živnostníků ani nemluvě). Říkalo se tomu úlitby. Náš pocit s Láďou byl, že v takovém případě je lepší nepsat, nebo aspoň nepublikovat. Nakolik se Hrubínova roztrpčenost vztahovala ve hře na někoho jmenovitě, bych se neodvážila tvrdit (i když nebylo tenkrát možné si nepovšimnout, že Morák pohrdlivými slovy o „ulomené hlavičce sirky“ v jednom momentu hry zřetelně cituje motiv z Láďovy básně Oheň čistý z Kainova útěku), ale něco z ní se za čas, někdy koncem šedesátých let, projevilo znovu, a to doopravdy adresně. Zašli jsme tehdy s mužem na kafe do Klubu spisovatelů na Národní třídě. Na smůlu se tam vyskytl právě František, a přestože byl očividně ve stavu těžké recidivy, kdy nemusí tak úplně platit, že v alkoholu je pravda, přišel k našemu stolu vyjádřit svůj naprosto rozdílný vztah ke mně a k mému muži velmi výrazně. Myslím, že ani jeden z nás dvou příliš nechápal, co to má znamenat, ale trapně nám bylo oběma. S Františkem se přitom Láďa tehdy už řadu let vůbec nestýkal.

(km)