LITERÁRNÍ BAŠTA

Nebezpečné známosti patří do světového literárního kánonu, což může vzbuzovat dojem, že se nejedná o aktuální četbu. Problematiku spojenou s archaickým jazykem a vyšší mírou popisnosti u starších děl řeší některá nakladatelství revizí stávajícího překladu. Zároveň však vznikají knižní adaptace literatury pro děti. A tak si můžeme přečíst nové zkrácené verneovky, převyprávěné Ondřejem Neffem. V knize Poklad na ostrově (Toužimský & Moravec, 2005) slouží krátké koncentrované úryvky původního textu jako doplňky k ilustracím Gustava Kruma.

Nebudu zde hodnotit literární úroveň těchto převyprávění (i když se můžete těšit na štiplavý fejtónek, který se bude touto tematikou náležitě zabývat). Za daleko oprávněnější však považuji uchopit umělecký text jinou formou, která je citlivá k původnímu ztvárnění a zároveň využívá možnosti nových médií, tak jak je tomu právě v audioverzi Nebezpečných známostí. Dílo se otevírá širšímu okruhu posluchačů audioknih, kdy si může každý při jeho poslechu připomenout zážitek z četby obohacený hlasovou interpretací, přičemž úpravy samotného textu jsou minimální. Michal Bureš v roli dramaturga vyřadil pouze několik dopisů, ale jejich absenci posluchač jen stěží zaznamená, zkrácení naopak velmi dobře slouží větší plynulosti poslechu. Čímž ostatně dramaturg navazuje rovněž na kompozici předlohy, jelikož i fiktivní vydavatel sbírky upozorňuje, že ta „obsahuje jen nepatrný zlomek z dopisů představujících celou korespondenci, ze které byly vyňaty". A snaží se zachovat jen ty, které se mu jevily nezbytné pro souvislý běh událostí. Bureš uzavírá korespondenci předposledním dopisem a poslední od paní de Volanges (jejíž dopisy se rozhodl vypustit) okomentuje pouze dovětkem vypravěče.

V novém překladu Alana Beguivina se navrací libertinský příběh markýzy de Merteuil (Vilma Cibulková) a vikomta Valmonta (Jiří Dvořák). Pro vlastní pobavení a uskutečnění svých názorů na lásku manipulují mladičkou Cecilií (Klára Issová) – zamilovanou do rytíře Dancenyho (Jan Meduna) – a ctnostnou paní Tourvelovou (Kristýna Frejová). Zejména však intrikují proti sobě navzájem. Odmítají si přiznat vzájemné city; jejich cynismus, povýšený na životní filozofii, jim to ani neumožňuje, a tak se mohou pouze vzájemně zničit. Valmont si vybere ženu, která je opakem de Merteuil, a ona si stejně tak vybere Dancenyho. Právě takové interpretaci původní látky odpovídá i hlasové podání markýzy a vikomta zdůrazňující tragičnost hlavních postav. Jejich pocity naznačují interpreti pouze intonací a pomlkami, které kladou v promluvách na místa, kde si postavy nedokážou sdělit, co k sobě cítí. Tato jejich poloha zaznívá zejména v závěrečné dramatické výměně posledních dopisů před Valmontovou smrtí v souboji s Dancenym.

Dramatická dikce vícehlasé audioknihy je naprosto vhodná pro čtení dopisů, které vytvářejí specifický dialog, kombinovaný se samomluvou vnitřního prožívání. Samozřejmě to umožňuje pouze profesionální obsazení pěti hlavních postav spolu s Igorem Barešem v úloze vypravěče. Vilma Cibulková opanovala postavu markýzy svým výrazným hlasem, ale vyzdvihnout zaslouží i její protipól, Cecilii. I když se její role řadí k postavám naivních nevinných dívenek, které Issová nechala promluvit už v mnohých audioknihách či rozhlasových hrách, její ztvárnění Cecilie dosavadní výkony předčí. Stejně jako se pod vlivem obou intrikánů Cecilie vyvíjí ve zvrhlou lolitku, obohacuje se postupně její hlas o koketní tón a ironii. Z dopisů, které dívence diktuje Valmont, aby ji naučil správně psát, je znát nejen jeho slovní zásoba, ale i tón hlasu, který Issová zdárně napodobuje.

Zdařilým obsazením i možností přednést dopisy nahrávka konkuruje i známým filmovým zpracováním Nebezpečných známostí, které tuto látku interpretovaly a popularizovaly v minulosti. Nutnost alespoň několikrát dopisy citovat se pro filmové tvůrce stala hendikepem. Román v dopisech je však díky svému zpracování ideální látkou pro audioknihu obdobně jako román psaný v dialozích. Každý z aktérů příběhu čte svůj dopis, jako by promlouval k adresátovi. K vyjádření a zprostředkování emocí tak slouží primárně hlasové prostředky jednotlivých aktérů. V pasážích, ve kterých postavy přemýšlejí nad svými slovy a myšlenkami, používají rozdílnou intonaci. Režisérovi by tak mohlo stačit, aby si vybral hlasovou polohu pro jednotlivé postavy dle toho, jak vnímá původní text. Ovšem Michal Bureš si naštěstí kladl vyšší ambice, a  tak navíc stylizoval román v dopisech jako promluvu. Vypravěč, který na několika místech vstupuje do poslechu, oslovuje už v prologu nikoliv čtenáře, ale posluchače. Jistě, Bureš by mohl tato problematická oslovení nebo celý prolog vyškrtnout, ale on jej zřejmě přijal jako výzvu, aby přiblížil původní text zvukové realizaci.

Násobí se tak hra autora, který předstírá, že je vydavatelem sbírky dopisů. Interpret knihy se totiž vydává za zprostředkovatele mluvené podoby. Tato hra má samozřejmě i svá komická úskalí, jelikož je oslovován „posluchač“ období osvícenství, a tak se nám zdá, jako by vědecký rozvoj věku rozumu vedl ke vzniku rozhlasu. Rozporuplně tato Burešova inovace působí pouze v závěru nahrávky, kdy vypravěč označí interpretovaný text jako četbu, nikoliv poslech. Oproti tomu si audioverze funkčně poradila i s opakujícím se oslovením adresáta v úvodu každého dopisu, kterému se interpret nemůže vyhnout, zatímco čtenář jej může očima přeskočit. Interpret využívá oslovení tak, aby na samotném začátku dopisu bylo znát, zda má psaní působit ironicky, nebo se autor chystá adresátem manipulovat či vyčítavě reagovat na předchozí list. Přechody mezi dopisy jsou podpořeny zvukovými kolážemi Benoita Boriese, který využívá motivy barokního skladatele Jeana-Philippa Rameaua.

Snaha přizpůsobit původní literární látku formátu mluveného slova je další tendencí audioknih, která směřuje k jejich emancipaci jako samostatných děl na pomezí knih a autorských rozhlasových her. Michal Bureš tuto možnost využil, aby suverénně zpracoval Nebezpečné známosti a umožnil nám přirozený poslech kanonického literárního díla.