Posílám tento dopis
Před 9 lety ·· Barbora Čiháková
Hana Andronikova: Vzpomínky, co neuletí, 2014.
Tatínek se vrátil domů, k milované ženě. Dlouho se o něj nestarala.
Měla práce nad hlavu, na všechno byla sama. Šoupla ho do blázince, kam
patřil. V té kupě mrtvol mu přeskočilo. Už se nikdy nezasmál. Umřel pod
dohledem ošetřovatelek, dva roky po válce. Jako nepříčetný cvok.
Chodila jsem podél zdí, jeho šílenství na dosah, prosakovalo do mých
snů.
Když mi bylo čtrnáct, matka mě šoupla do klášterní školy. Aby se mě zbavila. Nesnášela mě. Otcova smrt nás rozdělila. Jako bych mohla za to, co se stalo. Jako bych mohla za to, že byla válka. Za všecko jsem mohla. Za její utrpení, za její těžký úděl, za naše neštěstí.
Tušila jsem, že mě nenávidí, ještě předtím, než mi pradlena pošeptala pravdu. Moje oblečení prala odděleně. Matka jí to přikázala. Aby náhodou nepřišlo do styku s jejím nebo bratrovým.
V okamžiku, kdy se bratr narodil, jsem přestala existovat. Lojzínek. Matka se upnula k tomu uzlíčku pláče, věčně ho konejšila, věčně se o něj třásla. Byla jsem navíc.
Když jsem se vdala, naše vztahy se proměnily; ze zmrzlé vody ve skálopevný ledovec.
(bč)
