LITERÁRNÍ BAŠTA

Obojí vypovídá o autorčině stylu a jejím vztahu ke psaní – nebyla někým, kdo znenadání zazářil a posléze zmizel, ale kdo oslnil a promyšlenou, trpělivou prací v prostoru české literatury dál svítil. Stopy odpovědného autorského postoje můžeme sledovat i v její poslední knize. Jde o druhý soubor povídek, první, Srdce na udici, vyšel v roce 2002. Několik dalších povídek pak našlo místo v časopisech a antologiích. Vzpomínky, co neuletí vyšly v druhé polovině roku 2014, tři roky po autorčině smrti. Kromě povídek ze Srdce na udici obsahují texty doposavad knižně nevydané. Uvozeny jsou básní Blues, rovněž z autorčiny pozůstalosti.

Vypravěči s ozvěnou

Andronikova se ve všech textech drží téže poetiky – krouží okolo jednoho tématu, příliš neexperimentuje s jazykem ani s vypravěčskou technikou, která se opírá o cyklickou provázanost dílčích příběhů, epizod a postav. I v poslední knize se jednotlivé povídky postupně skládají do jednoho celku. V každé z nich se nám pak představuje vypravěč s konkrétní perspektivou, s vlastním pohledem. Úplným se však stává až ve spojení s vypravěčem, který přichází v další povídce. Přímo se tu nabízí analogie s povídkovými soubory Jana Balabána, který taktéž svazoval postavy napříč jednotlivými texty; u Andronikové ovšem tyto spoje nejsou tak výrazné. Spíš se zdá, že zkouší pozornost čtenáře a chce ho přizvat ke hře spočívající v návratech k předešlým textům a v napínání zvědavosti, kdože se objeví v roli dalšího vypravěče.

Autorka důsledně pracuje s perspektivou vyprávění i s postavami, které se před námi zhmotňují ještě dříve, než dostanou příležitost vyprávět a náš dosavadní pohled převrátit nebo znejistit. Na vyšší úrovni si Andronikova pohrává se vztahem subjektivity a objektivity – názor tlumočený prvním vypravěčem je hned v dalším textu zpochybněn druhým pohledem – a čtenář je pak ten, který má ze svého nezaujatého odstupu dotvořit postavu jako celek. Ideálním příkladem je vztah dvou vypravěčů z povídek Tanec, kterým roztaje a Slova nevyslovená. V prvním příběhu hovoří Ema o své babičce výhradně jako o „babce“ – přičemž pejorativní označení babka místo babička vystihuje vypravěččin negativní vztah. Jenže tenhle pohled se proměňuje a rozrušuje v druhé povídce, kde se stane vypravěčkou právě ona babka: na smrtelné posteli píše dopis na rozloučenou, v němž se snaží blízkým vysvětlit své chování a ospravedlnit se. Rozkrývají se další roviny vztahů, babiččina minulost, její vnitřní svět. Andronikova tu tematizuje obvyklé lidské selhání, provázející snahu povýšit vlastní názor na objektivní pravdu, vyvozovat z vlastního názoru na druhého člověka jakýsi univerzální soud. Zároveň naráží na komplikovanost všech vztahů.

Člověk na cestě

Postavy mají společného ještě mnohem víc. Takřka všechny jsou poznamenány neukotveností člověka na cestě; opouštějí prostor svého rodiště, kraje, země. V jedné povídce autorka dokonce cestu v prostoru přetaví v cestu časem. V povídce Slova nevyslovená vypravěčka rekapituluje svůj život: „Žila jsem v šesti zemích. Prožila jsem život v šesti zemích, a přitom jsem žila na jednom místě. Myslíte, že motám z cesty, že se mi v hlavě všechno plete. No, to je celkem možné, ale počítat ještě umím. Žila jsem v šesti státech, a přitom jsem žila na jednom místě. Narodila jsem se za Rakousko-Uherska, na Slovácku… Mládí jsem prožila v první republice, v Československu. To netrvalo dlouho. Ořezali nás na protektorát Čechy a Morava. Hořkou dobu šeptání vystřídala další. Po druhé válce jsem mlčela v Československé socialistické republice. Dlouhá léta. Pak přišla sametová revoluce a Československá federativní republika. No, a těch posledních pár let jsem dožila v České republice. Žila jsem v šesti zemích, a přitom jsem prožila celý život na jednom místě.“

Jak se proměňovala země okolo ní, měnil se i její život a perspektiva. Andronikova tu naráží na naši provázanost s místem, na specifický vztah vlastní každému člověku. V osudech dalších postav kniha zabírá neuvěřitelně široký prostor – Paříž, Londýn, Nová Guinea a mnohá další. Změna místa je nevyhnutelná. Už v knize Nebe nemá dno vypravěčka cestuje, aby našla alternativní způsob léčení rakoviny, a v poslední knize opouštějí hrdinové zabydlený prostor, aby našli alternativu na jiném místě, kde snad nebudou vázáni rodinnými vztahy, kde se jim otevřou jiné možnosti. Na cestě nacházejí pocit chvilkové naděje, úniku, ale jejich výpravy končí zpravidla návratem. O takový útěk se pokusí i Jarda z povídky Lehkost železného muže, který ze všech vztahů (s rodinou, přítelkyní) a ze zabydleného prostoru uteče do francouzské cizinecké legie. Cestování – ať už útěk, pohyb, nebo snové vize – vede postavy vždy k určitému poznání, přinutí je revidovat dosavadní život, aniž by to vždy vedlo k něčemu pozitivnímu. Všechny postavy jsou zachyceny na určité hranici, v krizovém momentu. Je pravda, že je to často smrt – ať už někoho blízkého, nebo jejich vlastní. Smrt zde ovšem není jen pasivním zakončením života, ale spíš jedním z jeho aktivních momentů.

Psaní na hranici

V románu Nebe nemá dno se hrozba smrti stala hybatelem jednání, impulzem pro snahu bojovat. V povídce Rovnice o jedné neznámé se vypravěč od mrtvého dozvídá, že jeho otec vlastně nebyl jeho biologickým otcem, ale že je jím někdo, jehož jméno začíná na V. A toto zjištění ho přinutí říct synům, že mají ještě sestru. Příběhy Andronikové v sobě skutečně nenesou velké pointy ani nečekané zvraty, pohybujeme se v miniaturách lidských životů, kde může být i maličkost událostí – jeden nalezený dopis přinutí otce revidovat vztah k vlastním dětem.

Autorka zde vystihuje tragičnost života. Ukazuje, nakolik je naše vlastní existence navázaná na ostatní lidi, co za propletenec jsou mezilidské vztahy a že jedna rodina může být spouštěčem velkých příběhů. Je to provázanost jiné úrovně, která však zpětně koresponduje s provázaností jednotlivých vypravěčů, jak si postupně celou knihou předávají štafetu.

Psaním o smrti a vztazích se Andronikova pohybuje na hranici sentimentu, ale naštěstí nikdy neklesne na úroveň kýče. Důvěryhodná je tam, kde staví krátké, úsečné věty. Právě v nich se vyjevuje úzkost a zoufalství hlavních postav. Adekvátně volenou staccatovou dikci, které se čtenář postupně úplně podvolí, autorka občas rozbije dlouhými souvětími a frázemi typu „Život sám píše ty nejtrhlejší scénáře“, zbytečnými metaforami či výroky, jež směřují k významové prázdnotě: „doušky smutku“, „oči poraněné laně“. Je pravda, že stejný nedostatek se objevuje i v jejích předešlých románech.

Na druhou stranu svazování jednotlivých textů – nejen povídek v knize Vzpomínky, co neuletí, ale i v celém autorčině díle – je moment neuvěřitelně silný. Andronikova se nepokouší šokovat. Její tvorba je ukotvená v konkrétní poetice, která je rozpoznatelná i v její poslední knize. Obecně to je velké osvěžení oproti nutkavé snaze experimentovat nebo psát s nesnesitelně subjektivním podtónem. Je škoda, že už se další Andronikova neobjeví, protože přesně tohle – budování vlastní, jedinečné poetiky, důsledná práce s jazykem, věrnost tématu a postavám – je jeden ze způsobů, jak napsat velké dílo.