Pevnýma nohama v zemi
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Literární bašta recenzuje Camusovy Eseje
Je s podivem, že nejstarší část díla jednoho z nejvlivnějších autorů 20. století a hlavního představitele existencialismu vychází v českém překladu až osmdesát let po svém vzniku. Kniha, která je nazvána jednoduše Eseje (k esejům však mají útvary obsažené v knize daleko, podobají se spíše povídkám, črtám, někdy lyrické poezii), zahrnuje texty Camusových sbírek Rub a líc, Svatba a Léto (poslední zmíněný cyklus u nás vyšel již v devadesátých letech). Formovaly se v nich myšlenky, od nichž autor nikdy neustoupil a později je zasadil do svých novel a dramat.
Tyto soubory vyšly v omezených nákladech ve třicátých letech a poté autor svolil k jejich vydání znovu až dva roky před svou smrtí. V autorském prologu, který napsal k Rubu a líci v roce 1958, poznamenává, že není spokojen s formální stránkou těchto textů, na svých myšlenkách však trvá. Nyní, šedesát pět let po Camusově smrti, tedy konečně můžeme nahlédnout do jeho prvotních filozofických myšlenek, které formuloval už ve dvaadvaceti letech.
Camus v Esejích mluví o podstatných slovech a pocitech – o tom, co pro něj znamená samota, kde ji vídal a stále vidí, nebo o závisti, kterou pokládá za hlavního nepřítele lidstva. „Po důkladném ohledání však mohu prohlásit, že mezi mé mnohé slabosti nikdy nepatřila vada dnes snad nejrozšířenější, tím myslím závist, skutečnou rakovinu našich společností a diskursů.“ Ačkoliv někomu může znít toto konstatování dvaadvacetiletého mladíka pateticky a snad i naivně, podle toho, co o tomto muži víme, zůstal svým slovům věrný po celý život. Ale teď raději dále od autora a blíže k jeho dílu.
Už v prvních textech je patrná základní myšlenka existencialismu a jeho předchůdců: Není nic důležitějšího než současnost, „teď a tady“. Většina myšlenek, popisů a líčení je postavena na pevném filozofickém základu a vychází z detailního pozorování všedního života.
Očima mladého intelektuála můžeme nahlédnout také do několika měst. Jedním z nesilnějších obrazů je črta z Alžíru, kde vše – lidskou tělesnost, prožitky, osudy, celý život – ovlivňuje a zalévá žhnoucí slunce. Ale českého čtenáře bude asi více zajímat, jak na Camuse zapůsobila Praha. Ne moc dobře. Líčí ji jako místo odporné, lepkavé, nechutné, temné a plné nihilismu: „Měl jsem strach, že něco chytím, tam, uprostřed té veselé čeládky […]. Země, kde se nenudím, mě nemůže ničemu naučit. Podobnými frázemi jsem se snažil dodat si odvahy.“
Camus vždy dokázal až s neuvěřitelnou jemností vystihnout atmosféru a ráz krajiny v několika slovech, jak se můžeme přesvědčit třeba v povídce Svatba v Timpase. Podobně jako později v novele Cizinec, už zde rafinovaně pracuje s motivem slunce a tepla, které ovlivňují lidské chování a prožívání.
Texty cyklu Svatba působí subtilněji, mystičtěji a náročněji než texty Rubu a líce a přesahují ho i formálně, avšak také vyznívají patetičtěji. Nacházíme zde myšlenky o propojení člověka se zemí – stále si musíme připomínat, že Camus byl filozof, který nemířil nahoru, snažil se zůstat pevnýma nohama na zemi a v ní a na ní hledat nepomíjivou krásu a svobodu.
„A tak naříkáme, jak rychle propadáme nudě, zatímco bychom se měli podivovat spíše nad tím, že se nám svět stále jeví nový, když jsme na něj přitom pokaždé jen zapomněli.“
V posledním cyklu Léto se motiv slunce, žáru, tepla projevuje snad nejsilněji. Zde je také Camusovo dílo vyvedeno na jasné denní světlo – jeho myšlenky i umění slova tady vrcholí. Autor naznačuje, že ví, jak děsivá je marnost a zbytečnost lidského bytí, ale také ukazuje, že člověk se musí nadále držet morálky a svého lidství, neopouštět je a snažit se žít: „Rozkošná úzkost bytí, úchvatná blízkost nebezpečí, jehož jméno nám uniká: copak žít znamená hnát se za svou zkázou? A tak znovu, bez oddechu, běžme za svou zkázou.“
