Dnes má stařec úplněk
Před 10 lety
Albert Camus: Eseje, 2014.
Netrvalo dlouho a zůstal o samotě, navzdory všemu úsilí a lžím, kterými se snažil opevnit své vyprávění. Mládež odešla, bez okolků. Znovu sám. Když už není, kdo by vás poslouchal: to je nejstrašnější na stáří. Být odsouzen k mlčení a samotě. Dostávat na vědomí, že zanedlouho zemřete. Takový stařec před smrtí je nejen zbytečný, on otravuje, je zákeřný. Ať táhne. Anebo ať mlčí: aspoň tolik slušnosti by mohl mít. A on trpí, protože mlčet znamená myslet na své stáří. Přesto se zvedl a při odchodu se usmíval na všechny kolem. Setkal se však jen s tvářemi netečnými nebo rozveselenými něčím, na co sám právo neměl. „Je stará, to neříkám,“ smál se jeden muž, „ale víte přece, že nejlepší polívky se vaří ve starých kastrolech.“ Další již vážněji: „Nejsme sice žádní boháči, ale jíme si dobře. Třeba můj vnuk, ten toho spořádá víc než jeho otec. Táta si vystačí s librou chleba, no a senátor potřebuje kilo! A na to salámek, a ještě camembert. Občas takhle dojí, udělá: Uf! Uf! a dlabe dál!“ Stařec odešel. Svým pomalým krokem, cupitáním osla v zápřahu, procházel po dlouhých chodnících plných lidí. Necítil se dobře, domů se mu nechtělo. Obyčejně se docela rád vracel ke stolu s petrolejkou a talíři, na nichž jeho prsty okamžitě bezděčně našly své místo. Měl rád i tiché večeře tváří v tvář své staré ženě, dlouho přežvykovaná sousta, prázdná hlava, oči nehybné a mrtvé. Dnes večer se vrátí později. Večeře vystydne na stole, stará bude v posteli a strachovat se nebude, vždyť už ví, že občas jeho návrat nelze předvídat. „Dnes má úplněk,“ pronese, dál nebude co dodat.
Užíval si zatvrzelé pomalosti své chůze. Byl sám a starý. Stáří se na konci života hlásí návaly nevolnosti. Všechno končí tím, že už vás nikdo neposlouchá.
(povídka Ironie, cyklus Rub a líc)
(lp)
