LITERÁRNÍ BAŠTA

První soubor povídek o zaklínači u nás vyšel v roce 1992, uceleně začala celá série vycházet roku 1995. V roce 2014 byl publikován dosud poslední díl – Bouřková sezóna, který však dějově pentalogii předchází (recenzi naleznete zde). Pokud mohu odkázat ke svému článku o různých mluvených podobách povídek o Geraltovi, ukazuje se, nakolik je tato literární látka otevřená proměnám v různých typech médií. S rostoucí popularitou zaklínačské série bezesporu souvisí i její zpracování do třídílné, velmi povedené počítačové hry. Naopak raději opomeneme seriálové zpracování z roku 2001, i když obsazení postavy Marigolda je vskutku nezapomenutelné. Chystaná série filmů snad bude o něco lepší než polská produkce. Nynější zvuková transpozice celého románového cyklu (audiozpracování Bouřkové sezony vyšlo v roce 2015) je logickým vyústěním. V tomto případě nelze tvůrcům vyčítat ekonomický kalkul.

Lidé vs. nelidé

Předně je pro pisatele recenze audiovydání skvělou příležitostí, jak se oprávněně kriticky navrátit ke své oblíbené literární látce a podívat se na ni s odstupem. První otázka zní, jestli námět za takřka třicet let od svého vzniku již není zastaralý. Zaklínačovy příběhy mají něco společného například s Pratchettovou fantastikou a to jsou jasné reference k aktuálnímu světu, obecně i k jeho společenským problémům. Téma konfliktu ras nebo odlišných civilizací v Sapkowského díle dominuje. Jako vhodná analogie autorovi slouží střet elfů, kteří v lesích vedou guerillovou válku proti lidem.

V recenzi se soustředíme nejvíce na první díl ságy (Krev elfů), na kterém je patrný přechod v autorově tvorbě od povídek k stále delším románům. Zde ještě pozorujeme dílčí pointování jednotlivých kapitol, které často tvoří ohraničené celky, svým stylem blízké právě zaklínačským povídkám (můžeme uvést například pasáž, která zobrazuje zasedání králů, nebo kapitolu popisující pouť zaklínače, Ciri a nemocné čarodějky Tris).

Současně však Krev elfů vhodně slouží jako expozice celé série, představí hlavní postavy i těm čtenářům, kteří neznají předchozí povídky. Středem dění prvního dílu je princezna a zároveň zaklínačka Ciri. Stejně jako ona se posluchač seznamuje s historií světa, jeho národy, jazykem a zvyky. Jejími učiteli a průvodci světem jsou hlavní, kladné postavy: Geralt, čarodějky Tris a Yennefer. I další postavy, které můžeme považovat za záporné, jsou v určitém vztahu k Ciri – například zabiják Riens, králové, kteří jednají o nutnosti získat Ciri do své moci, nebo ji zavraždit, mágové, kteří mají zas své důvody malou princeznu ukořistit pro sebe. Avšak rozdělení postav na kladné a záporné se u Sapkowského stírá. Původně negativní postavy se mohou stát spojenci, stejně jako se ukáže, že bezvýhradně pozitivní charaktery jsou ve skutečnosti tajnosnubné a své skutečné motivy jen obratně maskují. Není také jednoduché rozhodnout, kdo je skutečně hlavní postavou celé série. Ač čtenáři většinou vnímají děj perspektivou Ciri, okolo ní se spíš celý děj rozvíjí, ona je jeho akcelerátorem. Zejména Geralt je pak postavou, která jedná, kterou čtenář jako tu hlavní vnímá.

Zaklínač promlouvá

Vnitřní opodstatnění zvukové adaptace můžeme hledat už v úvodu samotného prvního dílu. Zaklínačský příběh uvádí vyprávění trubadúra Marigolda, jedné z hlavních postav, která vystupuje jako kronikář Geraltova života. Vkládané fiktivní citace Marigoldových děl pak dodávají postavě na autentičnosti.

Jednohlasou audioknihu (i ostatní díly) interpretuje Martin Finger. Svým profesionálním projevem dokáže velmi zdařile hlasově odstínit neutrální intonaci vypravěče textu, jehož nevzrušené barvě hlasu odpovídá i většina Geraltových replik. Ovšem každá další postava má do velké míry hlas jinak odstíněný, přinejmenším v rámci konkrétních dialogů je zcela jasně zřetelné, která postava právě hovoří. Výzvou pro Fingera musely být hlasy trpaslíků, jejichž mluva je v českém překladu inspirována moravským dialektem. Nejen že trpaslíci v audioknize hovoří odlišně od lidských postav, dokonce jednotlivé postavy trpaslíků mají různé hlasy, mezi nimiž do popředí vystupuje rázovitý projev vůdce trpasličí bandy Yarpena.

Kvalitní hlasová interpretace ovšem souvisí i s možnými negativy zvukové adaptace. Kniha je načtená v nezkrácené podobě, redukovány nejsou ani uvozovací věty replik, na mnoha místech nadbytečné, jelikož díky Fingerově hlasové modulaci posluchač zřetelně slyší, která postava právě hovoří. Musíme brát ovšem v potaz, že Sapkowski v mnoha případech využívá uvozovací věty k charakterizování výrazu postav, k poukázání na jejich upřímnost i faleš v projevu. Je proto škoda, že dramaturg původní text aspoň částečně neupravil.

Stejně tak zachoval členění knihy do kapitol a dílčích krátkých podkapitol. Jednotlivé podkapitoly odpovídají v audioknize zvukovým stopám a v průměru mají okolo patnácti minut. Velké množství stop posluchači neusnadňuje orientaci v audioknize. Jelikož jsou stejně jako v textu kapitoly číslovány, je obtížné vyhledat přesně tu stopu, u níž jsme předchozí den poslech ukončili. Zároveň nejsou konce stop často hlasově odstíněny. Oddělují od sebe kapitoly, ale i některá místa podkapitol, v nichž se děj přesouvá k perspektivě jiné postavy. Ovšem toto využití přechodů není dodrženo ve všech případech. Hudební přechody působí nahodile, a proto se nijak přirozeně nepodílejí na gradaci děje.

Posluchač znalý dřívější dramatizace zaklínačské látky (například dramatizace povídky Hranice možností, ČRo Olomouc, 2012) může mít obavy, že podání precizních a přehledných šermířských soubojů, kterými se Sapkowského knihy vyznačují, vyzní ve zvukové verzi chaoticky. Z výše uvedeného však vyplývá, že se režisérka Alexandra Bauerová neuchylovala k experimentování. Scény soubojů nejsou podkresleny dramatickou hudbou ani se jim interpret nesnaží dodat napětí zvýšenou kadencí hlasového projevu. Vyprávění zůstává srozumitelné a plynulé, a tak je největším kladem audioknihy hlasová charakteristika jednotlivých postav, která se projevuje v častých a brilantních dialozích.

Audioknihu Krev elfů – stejně jako všechny další načtené díly série – tak lze doporučit všem čtenářům, kteří si své zážitky ze světa zaklínače chtějí znovu připomenout, i všem nečtenářům, kteří se po dohrání počítačové hry chtějí seznámit s předlohou, ale na více než tisícistránkový opus si netroufnou.