LITERÁRNÍ BAŠTA

Někteří z přispěvatelů Řádu jsou dnes pozapomenuti stejně jako Jan Hertl, například jeho přátelé filozof Rudolf Voříšek, národohospodář Stanislav Berounský, historik Jan Vilikovský. Jiní jsou dnes považováni za významné české básníky a spisovatele – Jan Zahradníček, Jan Čep, Václav Renč, Josef Kostohryz, František Lazecký. Osobní archiv Jana Hertla, z nějž Jarmila Štogrová čerpala, tak zřejmě skýtá velmi zajímavý materiál pro literární historiky. A to jsem nejmenovala korespondenci s Bedřichem Fučíkem, s nímž Jan Hertl několik let úzce spolupracoval v Melantrichu (později se zřejmě názorově rozešli), a také korespondenci s Karlem VI. Swarzenbergem – ten byl mecenášem časopisu a jeho přispěvatelem (pseudonym Jindřich Středa) – či s Josefem Florianem. Posledně jmenovaný neustával Hertlovi radit, jak vydávat revue Řád – Hertl se jeho představami o časopise neřídil, ale Floriana si velice vážil a měl ho za svůj vzor. Pozoruhodná je i korespondence s Karlem Schulzem, kterému Jan Hertl jako válečný ředitel nakladatelství Vyšehrad vydal knihu Kámen a bolest, jež pak mezi konzervativními katolíky vyvolala pohoršení. Publikace uvádí rovněž ukázky z Hertlovy publicistiky, ty zde však mají jen úlohu ilustrační. Editorka Jarmila Štogrová v ediční poznámce píše, že chystá vydání Hertlových prací v příštím svazku.

Přítomná kniha je nejen svědectvím o životě a všestranné činnosti Jana Hertla, ale také o osudu časopisu v době, která nebyla názorům a postojům jeho tvůrců nakloněna. Konzervativní katolicismus před Mnichovem a po Mnichovu byl po válce interpretován jako fašizující. Ze jmen, která jsem zde zmínila, je však zřejmé, že šlo o zjednodušující a účelové hodnocení. Mladí lidé, kteří psali do Řádu, kritizovali z katolických pozic masarykovskou demokracii a liberalismus, což bylo mnohým nepříjemné, a bylo proto po válce pohodlné smést tyto postoje a názory jako dehonestující. Jan Hertl, který za války mnohým pomáhal (měl kontakt na významného německého úředníka ještě z doby před válkou), nesl poválečnou nedůvěru těžce, odešel na venkov, jak vždy toužil po vzoru Josefa Floriana a svých selských předků, působil jako pedagog v Benešově a v regionálním muzejnictví. Od svých starých přátel z Řádu se trochu odtáhl – a snad právě to ho uchránilo od jejich osudu ve vykonstruovaných procesech s katolickou inteligencí v padesátých letech. Z dnešního pohledu se však jeho pronásledovaní a věznění přátelé stali hrdiny a Jan Hertl zapadl jako neznámý, případně byl jeho charakter zpochybňován. Těmito pochybnostmi se poprvé zabývá až Jarmila Štogrová, aby ukázala, že byly nespravedlivé a nepravdivé. Vedle upozornění na pozoruhodnost Hertlova archivu se již dnes můžeme těšit na další knihu, která nám má ukázat, jak editorka slibuje, nadčasovou aktuálnost Hertlových historických a sociologických studií pro dnešní dobu.