LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Milý bratře, já si Vás vařím…

Před rokem

Jarmila Štogrová: Neztratit se v propastné tůni nahraditelnosti, 2017.
 

Na konci roku zemřel Josef Florian. Redakce připravila speciální číslo Řádu – v něm je poslední velký Hertlův příspěvek: Historie, to jest vyhnanství z ráje, ve kterém se vyznal ze svého obdivu k duchovnímu učiteli své generace.

31. ledna 1942 ukončil na vlastní žádost služební poměr ve Školním nakladatelství, odkud na vlastní žádost odešel do nakladatelství Vyšehrad. Od 1. 2. 1942 do 31. 8. 1945 byl vedoucím úředníkem, obecně označován jako ředitel. Pokračoval v ediční práci a pozvedl nakladatelství na vysokou úroveň co do kvality, tak i kvantity vydávané literatury.

Velkým problémem toho roku byl spor o román Karla Schulze Kámen a bolest, o jehož vydání se Hertl zasadil. Schulz mu napsal do knihy na konci prosince 1942 velmi upřímné věnování In articulo mortis (viz kapitola Listy přátelství). Dílo vyvolalo pohoršenou reakci krátce před autorovou smrtí (únor 1943) u katolické hierarchie. Kritizoval ho např. Silvestr Braito, Jakub Deml či později také Timotheus Vodička, konsistoř prohlásila knihu za závadnou. Hertl jako ředitel nakladatelství Vyšehrad korespondoval s konsistoří, později také se Svatováclavskou ligou, dílo obhajoval a v roce 1943 také vydal ve Vyšehradu nedokončenou druhou část Schulzem zamýšlené trilogie s názvem Papežská mše. Spor o dílo pokračoval v roce 1944, kdy Hertl chystal ve Vyšehradu dotisk díla. Románu se zastával mj. Anastáz Opasek, Jaroslav Durych, Bedřich Fučík či Albert Vyskočil.

Jan Hertl Karlu Schwarzenbergovi, 11. března 1943, Jarkovice

Jasnosti, ležím už týden v gypsu – mám pochroumanou nohu – doma na venkově. Tím více myslím na věc, o níž jsem Vám chtěl psát už minulý týden.

V pondělí 1. března právě ve chvíli, když jsem začal psát úmrtní oznámení o Karlu Schulzovi, přinesl listonoš ten plátek, který si říká Na hlubinu. Věděl jsem už delší čas v době Karlova umírání, že dr. Braito, o němž pan Florian řekl, že mu připadá jako agent s Pánem Bohem, nemá jiných starostí než pořádat schůze a potlachy, na nichž zatracuje Schulzův román Kámen a bolest. Důvody jsem se bohužel nedozvěděl, chodily jen jakési naučné dopisy, že bodří Moravané ze sféry našeho anekdotového abbé jsou pohoršeni a vystupují z Katol. lit. klubu. Jen jediný dopis obšírně uváděl důvody (byl od jednoho olomouckého kanovníka), leč po našem 8stránkovém vysvětlení se už neozval. Nedozvěděl jsem se, co pohnulo dr. Braito k tak horlivé činnosti (nečit.) ve věci románu Schulzova(!). Teď v Hlubině čteme Dacíkův výklad o Barbey dʼAurevilly a necitovaných officiích: kdyby se něco vědělo, že statečným otcům kazatelským jde o Schulze, ani bych nevěděl, že jde o nějakou necudnou literaturu. Censura asi byla tentokrát rozumnější a zabránila jim – aby nebudili pohoršení – citovat, o koho vl. jde. A pak je tam od nějakého kapucína (jaký rozdíl mezi ním a fra Timotheem v Schulzově románu!) nekvalifikované žvatlání o Jiráskovi, o pravdě jakožto zábavě, o poměru technických vynálezů k románům atd.

Tak se chodí na umění! Blahoslavená censura, která Braitovi škrtla jméno Karla Schulze, zatím co umíral.

Je mi z toho špatně. Tady časopis „hlubinu“ vydává pisatel, v jehož dopisech není řádky bez trkající povrchnosti (vzpomínám si na jeho dopis před rokem psaný K. Schulzovi: „Milý bratře, já si Vás vařím…), a v jehož článcích čtenář bezděky slyší nepřetržitý, monotonní, žvatlavý cvakot umělého chrupu.

Jaká znamení na tomto světě: doufám, že dědicové nemovitostí Jakuba Demla si nepostaví v knihovně vedle „Zapomenutého světla“ Schulzův „Kámen a bolest“! „Zapomenuté světlo“ jste, Jasnosti, četl, nevím, četl-li jste Schulzův román, četl-li jste, nevěřím, že jste byl pohoršen, a když, tedy jistě ne úměrně Braitově udýchané horlivosti až „na hlubinu“ neboli „stoprocentně“, jak říkají agenti.

Jsem smuten, že nemohu a nemám teď kam psát (co bude dělat Řád, nevím), kde zřídit protokol „Karel Schulz“. Jedno mě jen utěšuje: čím víc vidím, slyším, čtu, pozoruju a chápu takového Braito, tím víc vidím velikost, nutnost a potřebnost pana Floriana a tím víc se stávám staroříšským. Tedy dobrá útěcha.

Chtěl jsem Vám o tom napsat, ačli jste to sám nepostřehl a nepocítil.

S pozdravem Váš Jan Hertl

(km)