LITERÁRNÍ BAŠTA

Bez vědomí autora (výseky)

„Oh, Bože, rozbože,
jak sem sa proměnil…“

Zápisník zmizelého

O prvním peckovském opusu z dílny Daniela Pagáče Souhvězdí Gulag Karla Pecky (Daniel Pagáč, vlastním nákladem 2018) jsem napsala článek pro Revolver Revue (č. 115/2019), byť se stal předmětem diskuse jen jeho digest na internetovém Bubínku téhož periodika – v Čechách se totiž nejen různě vydává, ale i různě čte. Podstatnější je, že se k chybovosti daného výboru vyjádřil i editor Michal Kosák v internetovém periodiku Kanon (14. 3. 2019) a literární historička Petra Loučová na stránkách časopisu Dějiny a současnost (č. 10/2019). Nelze tedy říct, že bych nesouhlas vyhlásila jaksi osamoceně a jiným navzdory. Následně vydal Daniel Pagáč digest z facebookových statusů Střípky a střepy Souhvězdí Gulag, a když tuto publikaci posvětila Společnost učitelů českého jazyka a literatury, připojila jsem k tomu komentář, ale i tak se zdálo, že už tuto kauzu nebude třeba dále rozvíjet. Nedávno ovšem vyšla Pagáčova verze Motáků nezvěstnému (Daniel Pagáč, vlastním nákladem 2020) – a spolu s ní se mu podařilo i smlčet veškerá vydání v nakladatelství Atlantis.

Pokud to snad bylo nejasné, je dobré to zopakovat. V Souhvězdí Gulag vyšlo v jednom olbřímím svazku devět Peckových knih. Vznikla tříkilová uživatelsky nevstřícná kniha. Názvem navázala na Solženicyna, byť toto spojení sám Pecka odmítal. Daniel Pagáč přiznal, že nikdy nenahlédl autorovy rukopisy, ačkoli je to povinnost každého editora. Poté měl zvolit výchozí text svého vydání a tuto volbu zdůvodnit. To je běžná praxe – a není jí vázán jenom profesionální editor, ale kdokoli – jako je operatér povinován amputovat končetinu nemocnou, nikoli zdravou. A jako chirurg vyplňuje po zákroku operační vložku, musí editor sepsat minimální komentář postupu práce, nebo aspoň uvést, z čí práce vyšel. Daniel Pagáč nic z toho neučinil. Vzal hotová vydání, seřadil je za sebe nelogicky, naskenoval a prohnal je metodou OCR, ozvláštnil je ilustracemi Miloše Kotka a tím považoval svoji práci za hotovou.

Náhodný výběr výchozích textů Peckových knih v Souhvězdí komentuji v pořadí určeném Pagáčem pro toto vydání a neuvádím přitom znovu výčet různých chyb či neopodstatněných zásahů jako v případě Peckovy poezie ani jakýkoli komentář doslovů od různých známých osobností, které se v tomto svazku k Peckově tvorbě vyjádřily (ve všech těchto jevech odkazuji k textu dříve otištěnému v Revolver Revue).

Veliký slunovrat (odpovědní redaktoři Marie Vodičková a Arno Linke, Československý spisovatel 1968): z druhého vydání sešlo, ale dochovaly se jeho sloupcové korektury. Porovnám-li je s prvním vydáním a ponechám stranou opravy typografické a budu sledovat pouze podstatné úpravy (tj. doplnění celých vět, škrty či záměny slov), Pecka změnil, upravil a doplnil první vydání na 75 místech. Dále opravil některé pravopisné chyby z prvního vydání (např. pilon → pylon; Van Gogh → van Gogh; kdybys na mně počkala → kdybys na mě počkala ad.), přičemž tyto chyby jako četné další i své vlastní Daniel Pagáč ponechává. V druhém vydání Pecka knize nijak neubral na kvalitě, naopak ji přehlédl a usoudil, že je jistá místa třeba zpřesnit a jiná škrtnout – pokud tomuto vydání zabránila dobová cenzura a pokud tento problém odpadl po roce 1989, není důvod jej v tomto znění nevydat a vracet se k vydání prvnímu. V archivu Československého spisovatele v LA PNP existuje dostupný text poslední ruky, Daniel Pagáč jej nebere v potaz, naskenuje první vydání (byť v ostatních případech skenuje vydání poslední ruky) z roku 1968, prožene ho OCR a zanechá po sobě neřád.

Malostranské humoresky: v tomto případě si Daniel Pagáč „vypůjčil“ vydání z nakladatelství Atlantis (odpovědná redaktorka Jitka Uhdeová, 1992). I kdyby chtěl Pagáč argumentovat tím, že vyšel pro vydání v Souhvězdí z Humoresek vydaných Škvoreckým, jak stojí v prvním díle tohoto textu, to nebylo nikdy celé, jediné kompletní existovalo a vzhledem k tomu, jak s Humoreskami Daniel Pagáč naložil, dosud existuje pouze v Atlantisu a nikde jinde. Neboť závěrečnou povídku Humoresek Dopis nezvěstnému Pagáč vytrhl z celku a jako sirotu ji přetiskl v podobě epilogu ke svému výboru a tím narušil kompozici stanovanou autorem.

Štěpení (odpovědná redaktorka Jitka Uhdeová, Atlantis 1993): vydání v Atlantisu se od Škvoreckých liší. I kdybych neregistrovala textové změny, v druhém vydání se oddělily pasáže z doby Valdštejna od soudobého dění graficky (tři hvězdičky). Daniel Pagáč si v případě Souhvězdí „zapůjčil“ vydání z Atlantisu včetně grafického řešení (Vladimír Nárožník).

Štěpení i Humoresky jsou přeskenovaná vydání jiného nakladatele, ač není zřejmé, zda se s ním Daniel Pagáč na takovém užití jejich vydání a grafického provedení dohodl, či nikoli. Daniel Pagáč v jednom výboru vedle sebe přetiskl knihy z prvního vydání i vydání poslední ruky. Narušil též autorem určenou kompozici knih. Bez jakéhokoli přiznání v komentáři či aspoň v tiráži skenoval cizí redakční i grafickou práci – ostatně v tiráži chybí editor, redaktor, korektor i grafik. A tak se dostáváme k počinu dosud poslednímu.

S Motáky je obtíž. Jak bylo uvedeno v prvním díle tohoto textu, není zcela jasné, kde je poslední Peckou zkontrolovaná verze rukopisu. Nedá se ani tak jednoduše jako u knih uvedených výše určit, které vydání Daniel Pagáč vytěžil. Jistou nápovědou by mohl být Černého esej: vydání u Škvoreckých zachovává původní pravopis cizích slov, v Atlantisu se řídí pravopisem progresivním, jenže u Pagáče pouze vlastním rozmarem: thematickým mikroanalytikům (s. 28, Sixty-Eight Publishers) → tematickým mikroanalytikům (s. 19, Atlantis) → tématickým mikroanalytikům (s. 423, Daniel Pagáč) apod. Když nahlédnete vydání Daniela Pagáče z roku 2020, zjistíte spíše shodu s Atlantisem, jak napovídají i podoby slov filozofie apod. v samotném textu, které jsou v torontském vydání tištěny podle původního pravopisu. (Ve standardně redigované knize by sice pravopisná úprava ještě o výchozím textu nic nenapovídala, avšak při odpovědném přístupu by editor musel Peckův odpor k novému pravopisu přejatých slov přinejmenším vzít v úvahu a případně osvětlit, proč ho nerespektuje.)

Jenže pátrání po výchozím textu zde není tak jednoduché: Pokud byste porovnávali vydání z Toronta a Atlantisu, lze registrovat drobné občasné chyby (např. některé chybějící koncové uvozovky v torontském vydání v Atlantisu opravují, u Daniela Pagáče se chyby občasně shodují s torontskými – žel vzhledem k celkové chybovosti nelze nikdy určit, jestli jde o přenos chyby, nebo o nespolehlivost metody OCR). Vydání se dále liší například umístěním interpunkce: srov. „Tatík bachař dělal jako kdyby nic neviděl a tak zastrčil cigarety do kapsy…“ (s. 38, Sixty-Eight Publishers) → „Tatík bachař dělal, jako kdyby nic neviděl, a tak zastrčil cigarety do kapsy…“ (s. 29, Atlantis), Daniel Pagáč má opět řešení vlastní: „Tatík bachař dělal jako by nic neviděl, a tak zastrčil cigarety do kapsy…“ (s. 9, Daniel Pagáč). Obdobně dopadne i členění textu na odstavce: tam, kde se vydání v Torontu a Atlantisu shodují, Daniel Pagáč postupuje odlišně (srov. s. 34 v Sixty-Eight Publishers a s. 26 v Atlantisu, proti tomu s. 5 u Pagáče; dále s. 36–37 v Sixty-Eight Publishers a s. 28 v Atlantisu, ale s. 7–8 u Pagáče atd.) – je to jakýsi hybrid obou vydání s dalšími chybami a odlišnostmi, a tak lze sotva toto jeho vydání označit jako správné nebo spolehlivé, k obojímu má daleko.

V nynějším samostatném vydání Motáků oproti Souhvězdí Pagáč leckteré své chyby opravil (např. litera I, kterou při skenování nahradila číslice 1, je již opravena), ale ponechal ty, na které upozornil Michal Kosák. Daniel Pagáč tedy vzal existující vydání (Atlantis?), interpunkčně i odstavcově jej vyřešil po svém, přidal několik chyb nových, Černého esej přesunul z předmluvy bez vysvětlení na pozici doslovu – čert aby se v tom vyznal – a celou šlamastyku lišácky vyřešil v tiráži.

Zaprvé neuvádí jako autora Václava Černého, ale ani Daniela Kroupu, jehož text zde přetiskuje ze Souhvězdí; Černý a Kroupa chybějí i na stránce copyrightové. Zadruhé není jasně uvedeno, kolikáté je toto vydání, neboť se potvrzuje, že Daniel Pagáč má problém nejen s prací ediční, ale též s počty. Tiráž uvádí, že první vydání vyšlo v Sixty-Eight Publishers, o řádek níže stojí, že jde o vydání první. Nezná-li Daniel Pagáč jiná početní pravidla než ostatní smrtelníci, měla by po jedničce následovat dvojka – byť jde o vydání čtvrté. Jaká cesta k tomuto aritmetickému nezdaru vedla, je jistě otázka – nechtěl-li Daniel Pagáč po sobě takzvaně zamést stopy a smlčet druhé vydání v Atlantisu.

Problémem nových Motáků jsou i grafické provedení a ilustrace. Karel Pecka ilustrace k dílu připojil jen v případě, pokud tvořily s textem celek a pokud obě složky díla vznikaly v součinnosti spisovatele s výtvarníkem, zároveň doprovázely výhradně jeho poezii (viz básnické sbírky z Malé Strany a sbírku Rekonstrukce). Pagáčova vydání doprovází ilustracemi Miloš Kotek. Volné ilustrační momentky, které s textem souvisejí přímo i nijak, vůbec rozrušují a někdy i dezinterpretují kompozici a celkové vyznění knih. Kotkovy ilustrace obecnou výpověď Motáků degradují – jak lze vysledovat v prvoplánových opakovaných motivech hvězdy (jakožto symbolu komunismu) a v rudém kolorování (krvavá tratoliště či drobné cákance z úst) tematizujícím výhradně agresi, s čímž se ostatně shodují i v prohlášení z propagačních textů k Motákům: „… dílo [má] zásadní dokumentační hodnotu, když podrobně popisuje reálné metody zacházení komunistického režimu s politickými odpůrci.“ Mnohovrstevnaté dílo se umenšilo na dokument, patetické poslání a moralizující kýč.

Zatímco Pagáčovy Motáky mají dva doslovy, postrádají komentář či aspoň zmínku o postupu ediční práce, jakkoli ve slušné společnosti platí, že komentář není jen vynuceným přívažkem edic, ale též přiznáním práce všech předchůdců. Jenže – na rozdíl od této zavedené praxe, tiráž i webové stránky Pagáčova „projektu“ Nemohu jinak napovídají, že nejprve práci předchůdců pro své počínání vytěžil a následně jejich podíl ze světa odpáral: „Motáky nezvěstnému: 1. vydání od vzniku samostatné ČR.“ Toto prohlášení zcela odporuje profesní etice, obecným pravidlům slušnosti i literární historii. Jako všeobecně uznávaný mezník platí rok 1989, neboť značil mimo jiné ukončení cenzorských řízení a požadavků či vůbec zákaz oficiální publikace. Vytvářet nový milník rokem 1993 nedává smysl, pokud ovšem nejde jen o projev novodobého marketingového hyenismu, který si upravuje realitu pro svou momentální potřebu. Neboť takto se z Daniela Pagáče stal jakýsi znovuobjevitel Peckova díla a vydavatelský hrdina, přestože nic z toho neodpovídá pravdě, a nic z toho, co učinil, nevytvořil vlastním úsilím, ale pouze na základě práce předchůdců, aniž by jejich podíl uznal. Neboli: Existoval vůbec Atlantis?

Během tří let Daniel Pagáč „vydal“ tři knihy a vytvořil několik variací na Peckovy knihy. Prokazatelně si vypůjčil již hotová vydání a prohlásil je za práci vlastní. Byl si asi vědom, že může být na štíru s právy či etikou, a tak v tiráži i v propagačních materiálech v případě Motáků smlčel předchozí vydání, v případě Souhvězdí neupřesnil nic. Knihy doplnil neestetickými ilustracemi Miloše Kotka. Veškeré počínání zaklel patetickými prohlášeními, byť jimi degradoval Peckovy postuláty i jeho představu o díle a umenšil ji na dokument doby komunismu. Situace by se jevila jako beznadějná, kdyby tu bývala nebyla k dostání spolehlivá vydání v nakladatelství Atlantis. Jenže vtom se celá situace změnila. Po vydání Motáků, když Daniel Pagáč odkoupil práva na vydávání Peckova díla na pět let, musel Atlantis ukončit – jak lze ověřit z internetových stránek nakladatelství – prodej vlastních vydání: problém vyřešen, Atlantis neexistuje. A tak jsme se dostali do bezprecedentní situace:

V distribuci není mimo antikvariáty žádné správné vydání Motáků nezvěstnému.

Humoresky neexistují v podobě určené autorem – jim se vrátil osud exilový. Nyní jsou jen v Souhvězdí, a sice znovu, ale jinak neúplné.

Jakmile distribuční firma Kosmas vyprodá Peckovu Pasáž, kterou vydal Atlantis roku 1995 a která není mezi Pagáčovými přetisky, tato kniha zmizí z běžného prodeje.

Obdobně dopadla básnická sbírka Rekonstrukce, kterou distribuoval Atlantis. Je sice v Souhvězdí, ale vzhledem k tomu, že v ní „editor“ svévolně doplnil interpunkci, kterou Pecka nepoužíval, a místy nedodržel strofické ani grafické uspořádání jednotlivých básní, je lze považovat nanejvýš za variaci na Peckovy básně. A tak část jeho díla, kterou si vydal Pecka navzdory porevoluční situaci vlastním nákladem, takto odmazal Daniel Pagáč ze světa zcela.

Situace je výborná zejména pro všechny studenty a badatele. Pokud neseženou Peckovy knihy v antikvariátu a knihovnách, jsou odkázáni pouze na nespolehlivou „edici“ Peckových knih, jak je vydal Pagáč v Souhvězdí, ačkoli žádnou z knih přetištěných v tomto „výboru“ nemohou ani použít pro svoje práce – a to vše za laciných 996. Stejně na tom je i širší veřejnost, neboť jí jsou Pagáčovy „edice“ doporučovány v různých periodikách, ale i jinak solidními projekty (viz např. nabídku knih na e-shopu Paměti národa) – byť již zájemce nikdo neupozorňuje, že si nekupují ani tak Pecku, ale jen variace na jeho knihy à la Pagáč.

Práva na vydávání Peckova díla spravuje Dilia. Dalo by se čekat, že jako agentura zaštiťující a ochraňující zejména autora, nejprve zjistila, kdo je daný zájemce a jaké knihy předtím vydal. Jak v tomto případě postupovali a proč svěřili výhradní práva člověku, který Peckovo dílo zpackal, jak dokládal již jeho první počin, se lze pouze dohadovat. Celá tato situace se totiž v paradoxním momentu, když si Daniel Pagáč nejprve takzvaně vypůjčil cizí vydání, ale vzápětí zakázal jejich distribuci, přesunula do oblasti etické a mravní. Stalo se běžnou praxí, že se díla přetiskují – vydavatelem se stává jakýkoli výtečník se skenerem. Zisk přebíjí požadavky na řádné vydání, a jestli vydání koncipoval sám autor, či editor, se nerozlišuje. Na pulty takto míří knihy vypracované v jakémkoli záchvatu svévole. Když s takovou oblibou říkáme knižní či – proboha a k čertu – literární trh a byznys, nezáleží už na ničem: kniha je komoditou, vydavatel prodává a čtenář kupuje, jedno jaký zrovna zmetek. Na autorových záměrech záleží pramálo, o existenci editorů, redaktorů, korektorů se mlčí, jak to ilustrují i Pagáčovy tiráže. Pokud se i ve veřejných institucích a známých nakladatelských domech staví k práci editorů, redaktorů a překladatelů laxně či loupežně, práce laika na tomto poli se už teprve přejde – tak mávnutím ruky. Literatura je ponechána napospas a kdokoli, kdo s tím nesouhlasí, je označen za agresora. Argumentovaný nesouhlas se stává narušitelem pořádku. Má to jednoznačný důsledek – tento stav posvěcený institucemi a aktivitami některých nakladatelských domů a důsledně přehlížený leckterými periodiky s podstatným dosahem je současnou normou.

V nastávajících letech se bude možné dostat ke správným a spolehlivým vydáním Peckova díla jen s obtížemi, ačkoli dobré dílo nemá být exkluzivní a nedostupné. Peckovu tvorbu, její genezi i vývoj poznamenaly životní okolnosti i cenzura – a Daniel Pagáč. Pokud chce dnes někdo číst Peckovo dílo, musí do knihovny, pokud ho chce mít doma, musí se poohlédnout v antikvariátech – k dostání zatím jsou, co bude, až nebudou, těžko dohlédnout. Souhvězdí vyšlo v nákladu 3000 kusů, a bude tady za současné situace ještě vskutku dlouho, v případě Motáků to bude nejspíš podobné. Nelze dělat nic. Dá se předpokládat, že bude velmi obtížné (i pokud by výhradní vlastník práv povolil) sehnat peníze na řádné vydání – a Peckovo dílo se po letech šedesátých a devadesátých zakleje do období třetího, a je víc než pravděpodobné, že v něm zůstane, dokud neuplyne sedmdesát let od jeho smrti. A co se stane pak podle vezdejšího zacházení s díly volných autorů, o tom radši nemluvit. Pokud si však promítnete životní osud Karla Pecky od maturity a připočtete veškeré komplikace s vydáními a protáhnete tu přímku až k dnešku, zdá se, že by v závodu o největšího smolaře české literatury mohl vyhrát na celé čáře.

(Za zpřístupnění Peckovy pozůstalosti v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, díky níž vznikla podstatná část prvního dílu, děkuji Peckově rodině, za možnost fond prostudovat a za vstřícnost vděčím LA PNP a zejména Petru Kotykovi, hlavní díky za pomoc a skvělou spolupráci při procházení fondu Karla Pecky i fondu Československého spisovatele patří Petře Loučové z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.)