LITERÁRNÍ BAŠTA

S vědomím autora (mozaika)

„Co komu súzeno,
tomu neuteče…“

Zápisník zmizelého

Karel Pecka se narodil v Kližské Nemé (1928) na Slovensku. V předškolním věku se stěhuje do Čech. Chvíli žije s prarodiči v Českých Budějovicích, jeden rok navštěvuje česko-německou školu ve Vyšším Brodě, ale odsud se opět vrací do Českých Budějovic, kde absolvuje obchodní školu. Poslední válečný rok pracuje jako úředník a naučí se karbanu, ale roku 1945 se vrací ke studiu a nastupuje do druhého ročníku obchodní akademie. Roku 1947 potkává svoji první lásku Jiřinu Kottovou a v roce 1948 maturuje, všechno vypadá od začátku prostě a nevinně. Chce jít studovat vysokou školu a věnovat se žurnalistice. Literaturu si zamiloval, jak vzpomínal, jako jedenáctiletý, když si u knihkupce v Budějovicích za korunu vypůjčoval knihy, natrvalo se v něm usadila díky paní profesorce Kargerové z obchodní akademie. Jenže – už u přijímacích pohovorů na vysokou školu se ukáže, že jeho názory jsou s nově nastolenou ideologií neslučitelné. Přestěhuje se do Prahy a začne se podílet na vydávání ilegálního časopisu. Roku 1949 se rozhodne pro emigraci – je zatčen na hranicích a odsouzen na jedenáct let. Projde černouhelným kladenským táborem, Svorností, Nikolajem a táborem L na Jáchymovsku, po deseti a půl letech je propuštěn z příbramského Bytízu. Po zbytek života bude nahlížen jako mukl padesátých let. V polovině šedesátých let na chvíli publikuje oficiálně. Jenže – přichází srpnová okupace a „normalizace“. Jeho eseje, publicistika i knihy začnou vycházet samizdatově, jakkoli se občas proti tomuto označení ohrazuje, vzápětí v exilu. Roku 1979 se přestěhuje na Malou Stranu do Nerudovy ulice čp. 26. Dožije se revoluce, ale nastalou situaci vnímá skepticky, neuznává Havlův generální pardon komunistům. Přijde příkaz k vystěhování z Malé Strany – Karel Pecka umírá takřka v jeho předvečer 13. března 1997. Vypadá to všechno jako jednoduše vystavěný osud – občas dobrý, občas příkrý, jenže se podíváte blíž – a kontury se rozostří – kolik ironie a kolik kruté hry.

Z jeho prvních literárních pokusů se dochovaly dvě krátké povídky, které napsal jako devatenáctiletý. Traduje se, že v té době psal i básně, ale kde je jim konec – měly vyjít v časopise Jihočeského divadla, ale nikdy se je nepodařilo dohledat, ostatně i v dopisech odesílaných Jiřině Kottové v letech těsně poválečných cituje spíše známé autory, mimo jiné Sovu – básníka, u něhož začala jeho fascinace poezií, jak vzpomene v knižním rozhovoru s Janem Lukešem „zkusíte ten sovovský rytmus […] a už jste chycen“ – jeho básně cituje i ve svých Motácích nezvěstnému (však se podívejte do vydání z roku 1990 na stranách 203 a 204). V onom poválečném tříletí se v Peckově životě leccos natrvalo usadí. Stane se skautem, jejich hodnoty a zásadovost a nesouhlasné postoje vůči režimu budou rozpoznatelné po celou dobu jeho života – jak to mimo jiné doloží i pozdější zápisy v jeho vězeňském spisu: „do osvětové práce se nijak nezapojil, s teorií Marx-Len nesouhlasí […], pracovní výkon dává naději k polepšení, avšak po stránce politické není naděje“ (1951); „odsouzený se na zdejším NTP chová neukázněně […]. Nesouhlasí s podanou žádostí o milost […]. Jeho jednání a názory lze označit za nepřátelské k lidově-demokratickému zřízení“ (1960) – a tak by se dalo pokračovat dál a dál, typickou příslušnickou hantýrkou jsou z toho pojednání na desítky stran. Naučí se i jisté houževnatosti, když se na chvíli v poválečném roce ocitne ve vysídleném pohraničí, bude kšeftovat s americkými vojáky, ale přijde i to nejdůležitější uvědomění, jak připomene v již citovaném rozhovoru, že se „začaly tříbit postoje a ukazovalo se, že všechno není v tak ideálním souladu: objevovaly se první obstrukce v komunistických akcích“. Životní neslučitelnost s komunistickou mocí si Pecka ověří i při setkání s profesorem Urválkem (bratr prokurátora Josefa Urválka), který je v Budějovicích „učí“ právo: „… byla stanovena na 24. 2. generální stávka a my jako studentská samospráva jsme vyhlásili, že ji budeme ignorovat, že budeme ve škole. Seděli jsme ve třídě, nikdo neučil, protože se všichni teroristy Urválka báli, a on pochopitelně druhý den na samosprávu vlítl, rozpustil ji a najmenoval do ní komunisty.“

Po maturitě pracuje v Praze jako úředník v Tesle. Začne s kamarády vydávat ilegální letáky a časopis Za pravdu. K autorství části textů se přizná už během výslechů, dle jeho slov i k těm, které nenapsal, část zůstala anonymizovaná, některá autorství identifikoval ve své studii „Podkopávej ze všech sil dnešní režim!“ (Paměť a dějiny č. 1/2007) podle výslechových protokolů Petr Blažek, některá budou provždy jen nejistá. Přesto se díky objevu části Peckovy pozůstalosti roku 2017 zjistilo, že je možné potvrdit autorství dalšího textu. Součástí tohoto fragmentu pozůstalosti byla i obálka s Peckovými datovanými zápisy (19. května 1950 až 20. října 1950), které psal pro Jiřinu Kottovou a které vynášel civilní zaměstnanec. Korespondenční deník – jak lze celému konvolutu kladenské neoficiální komunikace říkat podle snahy vést každodenní zápisy událostí – se stane zárodkem Peckovy spisovatelské činnosti. Mezi detailními popisy jsou i pasáže z doby jeho zatčení a následných výslechů – v jednotlivých zprávách kombinuje takto čas přítomný a vzpomínky, vznikne předpoklad pozdější kompozice Motáků nezvěstnému a nápověda pro všechny literární historiky, kdyby se ptali po jejich genezi. Ale kromě této stopy lze na základě jednoho květnového zápisu k Peckovým nedožitým dvaadevadesátým narozeninám nyní připsat další položku do jeho bibliografie. Ve svém korespondenčním deníku se totiž sám přihlásí k textu Komunistický mír: „Je to již přes rok, co jsem napsal článek o míru, který unikl pozornosti StB. Vzhledem k tomu jsem dostal jen jedenáct let, jinak by toho možná bylo ještě víc“ (24. V. 50, uloženo v archivu Spolku Dobrá čeština).

Ale zpátky v čase – je květen 1949, Karel Pecka píše dopis na rozloučenou Jiřině Kottové, v němž vysvětluje svůj odchod za hranice – a s dodatkem, jak to necelý rok poté opětovně popíše ve svém korespondenčním deníku, že to nevnímá jako stav trvalý, společně s ostatními se domnívá, a bude se tím utěšovat, že to nejdéle do roka „praskne“: „Právě popsanou figuru obsluhují tři trestňáci, a to Jirka Krotil, který je jinak téměř lékařem, dnes trestanec s šesti lety těžkého žaláře. […] Je zarytým optimistou s tipem na červenec 1950. Druhým členem je Vašek Vít Velek. Právě před maturitou byl vzat z civilního oběhu, a nebyl doposud dodán zpět. Tvrdí, že se tak nestane do konce t. r., a teď se třese, aby se to nestalo, poněvadž má vsazeno třináct lahví francouzského koňaku, což reprezentuje strašný obnos. Má tři roky a strašnou vyřídilku […]. Třetím jsem tam já“ (21. V. 50 – všechny postavy zpodobí i ve svých Motácích, stačí otevřít na straně 91). Toto odpočítávání se stane součástí vězeňského folkloru, bude se zkraje poúnorových let objevovat ve vězeňských „latrínách“, neověřených zprávách, které se šířily mezi vězni a jejichž korpus zahrnuje různorodé informace: „Z nepotvrzeného pramene jsme se dozvěděli, že v Maďarsku podepsalo mírovou rezoluci už 40 milionů lidí. U nás se čeká konečná cifra kolem 60 mil. podpisů a bylo by to možné, poněvadž byli vyslechnuti dva havíři, z nichž jeden tvrdil, že to podepsal už potřetí, načež druhý pohrdlivě mávnul rukou a prohlásil, že on sám už sedmkrát, ale zná prý lidi, kteří již posílili mír patnácti podpisy. Doufám, že i Ty jsi učinila zadost svým povinnostem řádné členky SČM a podepsala jsi něco nejméně jedenkrát“ (21. V. 50). Jenže už na podzim roku 1950 lze jen stěží dohledat zmínky o možné změně režimu – tahle naděje vymizí, až se ztratí zcela, ironii vystřídá starostlivost a záznamy, jak situace přituhuje a jak jsou přesouváni vězni s mnohaletými tresty.

Karel Pecka je zatčen při pokusu o přechod hranic. Přitěžující okolností se stanou exempláře studentského časopisu i letáky. Jak později vzpomene v rozhovoru s Lenkou Procházkovou: „Ten časopis měl totiž obrovskou publicitu, vyšla dvě čísla dokonce po sedmdesáti kusech, takže to bylo velice podstatné ohrožení státu“ (přestože rozsudek hovoří o ještě podstatnější hrozbě v počtu 35 kopií). „Vytočí si“, jak říká muklovská hantýrka, jedenáct let. První zastávkou je kladenský černouhelný důl při trestním pracovním táboře Fierlinger, odkud odesílá citované motáky. „Černou poštu“, jak je označují vězeňské spisy, bude z táborů odesílat opakovaně a opakovaně za to bude trestán korekcí (jak se říkalo vězení ve vězení), v září 1954 na čtrnáct dní s přídělem jídla sníženým na polovinu a s padesátipro­centním stržením kapesného („určuji uvedeného ke kázeňskému řízení, neboť udržoval nedovolený styk s L. Hubáčkem, který mu odeslal šest černých dopisů a donesl zboží v hodnotě 100 Kčs od jeho rodiny“). Jak zaznamenává jeho vězeňský spis, byl takto trestán i za další různorodé porušování táborového řádu („jmenovaný […] svítil na světnici ještě 1,5 hodiny po večerce…“ či „jmenovaný ležel v zakázaném pásmu“). Kromě povolené korespondence jsou dodnes známé pouze dvě neoficiální odpovědi Jiřiny Kottové, jak mu je posílala poslepované na cigaretových papírcích (uložené jsou ve fondu Karla Pecky v LA PNP). Z oficiální korespondence vyplývá, že se Jiřina Kottová rozhodla na Pecku počkat, často mu psala o svém angažmá v baletním souboru Národního divadla, o své choreografické spolupráci s Werichem – ty dva světy adresátů nemohly být vzdálenější. V dopisech se oba utěšují brzkým návratem, Jiřina Kottová často navštěvuje jeho rodiče a dopisuje si s nimi, stýká se i s dalšími ženami Peckových spoluvězňů, podle životních okolností vzniknou nečekaná přátelství („Milý Karle! […] Chodívala jsem každou neděli dlouhé cesty od Kladna s balíčkem v ruce na důl Fierlinger. Šlapávala jsem tuto cestu s Jiřinou. Mívaly jsme jeden cíl. […] Byly to doby zlé, a přesto na ně vzpomínáme…“ Libuše Koudelová Jílková Karlu Peckovi 22. 4. 1969, LA PNP). Přesto násilné rozdělení jejich vztah naruší – Jiřina Kottová po necelých třech letech Karlu Peckovi napíše, že se bude vdávat, její dopis se sice nedochová, ale je známá Peckova odpověď, vřelá, mírná a přející. Sňatek však dlouho nevydrží – a jak dokládá vězeňský spis, po rozvodu začala Pecku ke konci jeho věznění navštěvovat.

Na kladenský deník navážou drobné prozaické i básnické příležitosti, budou s kratšími i delšími cézurami propojovat celé jeho uvěznění od Kladna přes pracovní tábory na Jáchymovsku až na příbramský Bytíz. Ze všech těchto míst zanechá aspoň několik vět – z Nikolaje se dochovají tři sešitky básní i několik stran deníku. Odmlčení mezi kladenskými zápisy a básněmi je pochopitelné – na Jáchymovsku byly podmínky s normálním životem jen těžko slučitelné, přesto se po Stalinově a Gottwaldově smrti situace promění a začne se znovu psát, jak to Pecka zpracuje i v Motácích, kde se též objeví několik jeho básní, byť jejich autorství deleguje na literární postavu (jen čtěte na straně 248). Ve stejné době se rozhodne pokračovat i v pravidelných zápisech, jen už nejsou pronášeny ven, ale přiznaně se stanou deníkem: „Klid. […] bylo zakázáno srocování v důsledku epidemie. Ta se projevuje horečkou a průjmem. Vydané nařízení je velice duchaplné […], že je na světnici o čtyři lidi víc než postelí, to nevadí. […] Stejně tak s druhým bodem, pojednávajícím o pití vody. Nařízení doporučovalo píti místo vody pivo. Za tím účelem bylo uvolněno z konta 10 K, jelikož žádný nemá v hotovosti ani halíř. (Nedali nám od reformy zatím nic.) […] Večer jsem se na popud [nečitelné jméno] rozhodl psát takový deník…“ (9. s[rpna] 53; fond Karla Pecky v LA PNP). Tyto zápisky jsou minimalizované a skoupé, vešly se na dva dvoulisty a zachycují denní realitu, jako hlavní tematická linka se v nich navracejí zejména poznámky o vynucených brigádách a jídle: „Hrnek černé kávy a kus suchého chleba. Zaplať Bůh, že je, fasoval se teprve včera. (Půl bochníku tj. 0,50 kg se fasuje každý čtvrtý den. To ovšem vylučuje možnost vzít si kousek na svačinu dolů, takže ranní směna znamená pro mnohé dvanáct hodin bez jídla. Proto také se jí říká hladová šichta.)“ – zápis ze 17. srpna 1953 (LA PNP). Z Nikolaje je přemístěn na Věž smrti – odkud se nedochoval jediný jeho zápis. Pecka později vzpomínal, že část zachytili bachaři při četném „filcunku“ (jak se říkalo důkladné osobní prohlídce; při četbě vězeňské literatury – a v případě Pecky to platí dvojnásob – si osvojíte vězeňský žargon i hornický slang), či je ztratil on sám. Největší konvolut se zachová až z posledního vězeňského působiště – Bytízu, jak později vzpomenou Karel Pecka s Jiřím Stránským: „To už byl takový závěr, největší Havaj za železnou oponou, tam už bylo dost jídla…“ Zde napíše celé povídky, zárodky pozdějších knih Na co umírají muži a Úniky. Jak ukazuje jeho korespondence z těchto let, několik jich odsud i odeslal jednomu svému příteli.

Všechny zmíněné a mnohé další dochované materiály odhalují, jak se Peckova tvorba vyvíjela a jak se ji neustále snažil precizovat, v jakém prostředí vznikaly jeho juvenilie a jak se to celkově promítlo i do jeho následné tvorby: „Přišly Literární noviny. Je k smíchu, jak pořád skuhrají, že nemají kritiku. Asi si neuvědomili, že ji nemohou mít. Kritika nějakého uměleckého díla by totiž musela začít od Adamce a konec autora jakéhokoliv takové důkladné kritiky by byl zde, kde jsme my. Bolševici za celých pět let, odkdy jsou u moci, nenapsali jedinou knihu, jediné drama, nenatočili jediný film a nenamalovali jediný obraz, který by opravdu za něco stál. Nejsou toho prostě schopni. Existují totiž nedotknutelná dogmata, kterými se tvůrce musí řídit. A poněvadž jsou lživá, tvoří lži…“ (24. srpna 53, LA PNP – však postačí srovnat Literární noviny č. 22/1953 a stranu 269 z Motáků). Pecka si osvojil nesouhlas, podezření ke všemu publikovanému a obecně neporozumění k jakémukoli dogmatismu či pokusům o programové umění. Týž hlas je rozpoznatelný i v jeho pozdější publicistice a esejích, které se uchovaly zejména v samizdatovém Obsahu či v samizdatových Lidových novinách, ale i v dalších neoficiálních periodikách, jak ilustruje Peckova kritika Věk cynismu: „Ale se slovesným uměním je to složitější; skoro každého naučili ve škole číst a psát, tedy leckdo by si mohl myslet, že si může číst a psát, co chce a jak chce. Jenomže jedině systém neomylně ví jak a co, a tak trvá na svém nároku, aby umění sloužilo jeho představám a potřebám. Aby adorovalo jeho majestát, jeho ideologii a onen stav, který uskutečnil. Systém chápe umění jako formu nejúčinnější propagandy. […] Rozpor mezi svobodou umění a jeho služebností propagandě je řešen kompromisem v tom smyslu, aby umění bylo co možno nejvíce propagandou a naopak. Neustále opakovaný pokus o kulatý čtverec. Takovým způsobem samozřejmě nevznikne plodný hybrid, nýbrž bastard“ (viz samizdatový časopis O divadle z roku 1987). Nahlíženy touto optikou jsou srozumitelnější i jeho opakované postuláty o nutnosti pravdivé výpovědi. Jak stojí na přebalu torontského vydání Štěpení: „… spisovatel musí psát pravdu, a chová-li se jinak, než píše, jeho práce vyzní nejspíš falešně. Možná že v jiných profesích je to všechno o chlup lehčí, nechci to soudit, já mám shodou okolností tuhle a jsem rád, že ji mám.“ A jak připomene roku 1990 v rozhovoru s Lumírem Salivarem: „Za to, co napíšu, musím nést zodpovědnost. To nebyla frajeřina, to byla jistá zásada.“

Pecka byl zatčen v jedenadvaceti letech, na svobodu se vrací zkraje prosince 1959, přesněji tři dny před svými jedenatřicátými narozeninami a bez ničeho zamíří po pár dnech do Prahy, kde vyhledá Jiřinu Kottovou: „Karel se vrátil – vrátil se v den premiéry mého filmu, ke kterému jsem dělala choreografii, Princezna se zlatou hvězdou, a přišel domů a zavolal – já jsem tady, nemám práci, nemám kde bydlet, nemám vlastně nic než ručník a kartáček na zuby –, tak jsem říkala: to je to nejdůležitější, tak přijď, a půjdeš se mnou do divadla, tam už se nějaká práce najde.“ Pecka začne pracovat v Národním divadle jako jevištní technik. V květnu 1960 se ožení s Jiřinou Kottovou a vše vypadá pro něj v mnohém nadějně, byť je povolán na vojnu – „… na vojně jsem strávil jen pět měsíců, což jsem považoval za vyrovnání s režimem, který mi právě pět měsíců odpustil z mého jedenáctiletého trestu, a já mu je teď vrátil“ – a byť manželství trvá jen velmi krátce.

Vydání prvních knih přichází až roku 1966, kdy se objevují jeho povídky Úniky, následuje drobná pohádka Čáryba (1967) a poté už v rychlém sledu i novela Horečka (1967) – oceněná výroční nakladatelskou cenou –, ačkoli schvalovaná celý rok, co čert nechtěl, předběhne v chronologii vydávání dříve dokončené povídky Na co umírají muži (1968), v témže roce se objeví i Hra na bratrství. Po dlouhých zdržovacích praktikách Jana Pilaře, z nichž pociťují frustraci i autoři lektorských posudků – však je také musejí psát opakovaně – vychází i Veliký slunovrat; na Pilaře poté Pecka anekdoticky vzpomene ve své recenzi Vévoda a kuchař (viz samizdatový časopis Obsah, říjen 1983). Nadlouho poslední oficiálně vydanou knihou se stane druhé vydání Horečky z roku 1969 (právě na tuto novelu reagují první korespondenční ohlasy od muklů, kteří se cítí dotčeni, neboť z hlavního muklovského hrdiny učiní Pecka vraha). Do tohoto počínajícího úspěchu zasáhne srpnová okupace – Veliký slunovrat, který se připravuje pro druhé vydání, se dočká pouze sloupcových korektur, ale od anoncovaného vydání se v březnu 1969 ustoupí. Rozhlasová dramatizace povídky Konfrontace se odvysílá jen jednou v roce 1968, následně je zničena, stejný osud potká film Hippokratova přísaha z roku 1969, další filmové i televizní scénáře zůstanou v rukopisech nerealizovány – na filmovou Pasáž a Humoresky si musí Pecka počkat až do poloviny devadesátých let. Je to krutá hra – životní okolnosti i cenzura zasáhly do vydávání, smazaly chronologii, genezi i vztahy, další rukopisy a korespondence napovídají, že vznik jeho povídek sahá až do padesátých let. O táborových denících, které se stanou základem Motáků nezvěstnému, se dlouho neví vůbec nic, přestože ukazují, odkud Pecka převzal představu o kompozici románu, témata i inspiraci pro své postavy, jak hluboce se dotýkají podstaty Motáků jeho východiska o pravdivé výpovědi – tolik slov a vět a potřeba psát, testament a práce, celoživotní úsilí – všechno se jeví jen jako ironie a krutá hra – jenže to pokračuje.

S nástupem „normalizace“ je Pecka automaticky zařazen mezi zakázané autory, jeho knihy jsou vyřazeny z knihoven. Své povídkové, publicistické a esejistické texty začne publikovat samizdatově. Zkraje sedmdesátých let dokončuje rukopis Štěpení, jak si poznamená ve svých denících z té doby mezi výpisky z četby a komentáře: „Stojím před dokončením ŠTĚPENÍ, když Bůh dá, zítra to dokončím. Začal jsem uvažovat o PASÁŽI…“ (16. 12. 1973, LA PNP). Vrací se otázka emigrace. Sám k ní v začátku okupace neměl daleko – 21. srpen pro něj byl v mnoha ohledech důležitý, na ten den byl stanoven první natáčecí den filmové Horečky. K realizaci nikdy nedojde (většina hereckého ansámblu emigruje, musejí se přeobsazovat role, až se od natáčení ustoupí úplně). Okupace ho zastihne v zahraničí, a přirozeně řeší otázku návratu. Jeho sestra ve strachu, že ho s překročením hranic znovu zatknou, dojede do jeho bytu na Zahradním Městě a odveze veškeré písemnosti – a začne spletitá cesta a roztroušenost jeho písemností; budou se kompletovat ještě dlouhá desetiletí po jeho smrti.

Štěpení vyjde ve Vaculíkově edici Petlice (1974). Pecka vyslyší pobídku Škvoreckých z Toronta, a když jeho maminka dostane povolení k návštěvě Kanady, kam mezitím emigrovala Peckova sestra Hana Otrubová se svým manželem, na letišti jí strčí do kabelky rukopis románu, aby ho předala sestře a ta ho postoupila Škvoreckým – začíná korespondenční konspirace sourozenců (Peckova sestra se stává literární agentkou svého bratra v zahraničí). Chvíli Josef Škvorecký zvažuje, že by Štěpení (1974) vyšlo jako rukopis anonyma, dokonce takto chystaný román i anoncuje, ale Pecka dá jednoznačnou zprávu – je to jeho román, bude tedy i s uvedením jeho jako autora. Jde totiž o jasné postuláty a nutnost ručit svým jménem – obdobně na Peckovy názory později vzpomínala i Lída Rakušanová: „Vysílala jsem Peckovu Pasáž a pak jsem jednou narazila na Malostranské humoresky. Naprosto mě uchvátily! Měli jsme v rádiu takový zvyk: vždy jsme říkali, že čteme bez vědomí autora. Kdyby se ti lidé dostali do potíží, aby je estébáci nešikanovali, že nám poskytli své rukopisy. Karel Pecka věděl, že jeho Humoresky připravuju do vysílání, a tenkrát mi přes různé kanály vzkázal, že je moc rád, že se to bude číst. A taky dodal, že ‚není v bezvědomí‘ a abych klidně řekla, že to čteme s vědomím autora. Žádný autor po mě dřív nechtěl, abych to odvolala.“ Jak by se to dalo opatřit Peckovými slovy: „Mám totiž takovou představu, že kvalita díla nějakým způsobem souvisí s osobním postojem autora…“

Z Pecky se stane „torontský autor“, byť se to neobjede bez pozornosti Státní bezpečnosti. Později v dokumentu Lidé z maringotek vzpomíná, že za torontské Štěpení si vysloužil návštěvu StB, ale jak prý následně prohlásil jeden „prokurátor“: „Přece ho nemůžete zavřít za příživnictví, vždyť on pracuje. Napsal knížku.“ Předvoláván bývá opakovaně. Zprávu o jednom zatčení vydal jako noticku i exilový tisk: „16. května 1975 odvezlo StB spisovatele Karla Pecku k výslechu do Bartolomějské ulice…“ Přestože se ohradil, že veškeré peníze z exilového vydání postoupil své sestře, aby financovala návštěvu jejich maminky v Kanadě, obviňovali ho z černého obchodování s valutami, snažili se ho též spojit se samizdatovým vydáním Solženicynova Souostroví Gulag – ze všech stran a dokola: Solženicyn a Pecka. Po osmihodinovém výslechu ho propustí. I tak byly jeho příjmy neprůkazné, jistotu našel jako čerpač v národním podniku u Stavební geologie. Své kolegy a práci čerpače Pecka popíše ve vzpomínkovém medailonu na Petra Koptu Čtvrtá lokalita: „Večer mi stačil [Petr Kopta] povědět, jak probíhá hon na signatáře Charty, koho vzali a kdo byl u výslechu. […] Když jsem za týden střídal Vráťu, oznámil mi, že zítra přijede revírník, aby mě přestěhoval na akci průzkumu Severočeského hnědouhelného revíru k Mílovi Ritterovi. Takové šibování bylo neobvyklé, party pracovaly roky ve stejných sestavách. Jenomže vypukl čas Charty a z čerpačů ji podepsala více než polovina, procentuálně největší počet z jednoho oboru (Obsah, září 1983).“ Mezi signatářemi byl i podpis Peckův. Dochovalo se o tom několik dopisů jeho maminky Růženy Peckové, jedny z nejpřesnějších komentářů dobových zmatků: „Děkujeme za kávu a dopis […]. Máme zase starost, jistě víš proč, plno řečí v televizi a rozhlase o pamfletu 77, moc nás překvapilo, že se něco děje, o ničem jsme nevěděli […]. Celkem tomu nerozumíme, nemůže člověk soudit to, co jen slyší, a oč se vlastně jedná, to jsme nikde nečetli ani neslyšeli. Bylo by namístě, aby se doslova uvedla taková věc, jak byla napsána, a potom se kritizovalo a odsuzovalo, jenže to snad hlásili jen z Rakouska, takže člověk opravdu neví, oč jde. Máme starost, Karle, aby vás nepozavírali…“ (19. 1. 77, LA PNP).

A byť Peckovy odpovědi nejsou k dispozici, další dopisy napovídají, že o situaci maminku aspoň částečně zpravil a že dokázala vystihnout tolik z tehdejších nálad a hochštaplerství:

„Kávu jsme obdrželi i dopis […]. Vypadá to nepěkně, řečí okolo Charty moře a výhrůžek ještě víc. Jak vše dnes vypadá, to je hrůza, ti lidé podepisují rezoluce bez ohledu, že neví, o co se jedná, jen každý se bojí o to koryto a veřejně se kaje, tak se dovedou ponížit, že se člověk za ně stydí…“ (31. 1. 77 LA PNP). – „Kávu jsme v pořádku obdrželi a rádi přečetli přiložený dopis. Nyní už v televizi stále nemluví o pamfletu, teď jen o podpisech proti, stejně to podpisují jen z obavy o následky […]. Je to ale hanba, podepisovat něco, co neznají, vždyť pamflet veřejně nikde nebyl, jenže bohužel, že většina českého národa se točí, jak vítr fouká. […] Ale co se pro to rozčilovat, člověk už si tady v té republice zvykl na všechno…“ (10. 2. 77, LA PNP). – „Děkuji za kávu a dopis, dostali jsme to v pořádku […]. Tady tě nic pěkného nečeká, přesto, že nežádáte nic než pravdu, vidíš sám, jak to vypadá, nic s tím nedokážete […]. Posadí na každého psí hlavu, je už to hnusné poslouchat, vždy si vezmou někoho z těch hlavních na paškál, že na něm nezůstane ani vlas rovný, už je to hnusné slyšet, jak se mohou veřejně snižovat ke všelijakým lžím a pomluvám ve sdělovacích prostředcích. A nejvíc mě štvou ti naši ‚umělci‘ […]. Karel Gott, zpívat umí, to mu nikdo nebere, ale není to tak dávno, kdy se nechtěl vrátit z ciziny a p. Husák veřejně v televizi říkal, ať si tam zůstane, nikomu nebude chybět apod., no a dnes Gott je na výši a nikdo mu nic nepřipomíná, naopak […] tady už to nikdy dobré nebude, pro takové lidi, kteří by chtěli spravedlnost…“ (28. 2. 77, LA PNP). Jak se dá vyrozumět, maminka si přeje, aby její syn následoval svoji sestru a odjel do Kanady, jenže to Pecka odmítá – jak si poznamenal ve svých denících zkraje sedmdesátých let, otázku emigrace vyřešil zejména románem Štěpení a je jasné, že mezi pokusem devatenáctiletého kluka s nadějí, že bude za rok zpátky, a emigrací padesátiletého spisovatele odkázaného na češtinu je propastný rozdíl. A navíc – emigrace po roce 1968 měla jinou ozvěnu, už se odjíždělo s pocitem navždy. Zkouší sice žádat aspoň o možnost návštěvy, ale i ta je zakázána.

Na zvýšenou pozornost státního aparátu nedbá: „Včera večer (Zelený čtvrtek) jsem po návratu od Kocoura zjistil, že během mé nepřítomnosti byl někdo v mém bytě. Neshledal jsem, že by se něco ztratilo, takže to musela být prohlídka“ (12. 4. 1974, LA PNP). Roku 1976 vychází v Torontu jeho novela Pasáž a následně Motáky nezvěstnému (1980) – jejich rukopis existuje v té době přinejmenším ve dvou verzích, jedna je u Pecky v Praze, druhá u Škvoreckých v Torontu, a také proto obsahuje torontské vydání na předsádce drobnou poznámku, že snad nejde o rukopis definitivní. Jenže situace se komplikuje i po roce 1989 – v Torontu si nebyli zcela jistí, jestli mají definitivní verzi rukopisu, Pecka to komentuje v knižním rozhovoru s Lukešem a popisuje dvě fotokopie rukopisů, ale neříká, že by šlo o jakkoli chybné vydání. Na problém upozorňuje jeden výrok, který se týkal eseje Václava Černého – Pecka vzal v potaz jeho jisté námitky na adresu závěrečného dialogu mezi poručíkem a hlavní postavou Svobodou. Černý řekl: „Ochotně bych se bez ní obešel.“ Pecka reagoval: „Pro vydání v Atlantisu jsem tuto pasáž upravil.“ Ovšem zde vzniká dosud nerozřešená záhada: porovnáte-li tuto pasáž v torontském vydání a ve vydání v Atlantisu, zjistíte, že jsou totožné. Odpovědí na tuto šlamastyku se nabízí hned vícero: možná Pecka pasáž neupravil, stejně pravděpodobné může být, že se redaktor a autor na změnách neshodli… Ať je to, jak chce – jak tyto opravy vypadaly a kde jsou, na to zatím není odpověď.

Z Motáků se stane okamžitá senzace, kladně se k ní vyjadřuje zkraje roku 1980 v Trialogu, společném rozhovoru Karla Bartošky, Karla Pecky a Bedřicha Fučíka, třetí jmenovaný: „A tato neobyčejná cudnost, která je nejen v pojetí, ale jde i do výrazu, značkuje Motáky jako vynikající dílo, ať je to v partiích epických, které posunují děj, nebo v partiích motákových. Vzít celé to mučení jako každodenní věc života, bez mrknutí oka, s tím jsem se ještě u nás – a ani v jiné literatuře tohoto druhu – nesetkal…“ Zkraje následujícího roku píše Peckovi k Motákům Sergej Machonin: „Je možno ji všelijak a různě a složitě hodnotit, to hodnocení by muselo vždycky dopadnout pro knížku dobře, ale mně se zdá, že jakákoli literárně kritická kritéria jsou na ni jaksi neaplikovatelná: má v sobě samozřejmost, jakou má příroda, a velikost a krásu neobyčejného, výsostného mravního činu“ (15. 3. 1981, LA PNP). Jáchym Topol později vzpomene, že Motáky četl tehdy jako jistý „návod na přežití v kriminále“. Vepsaly se napříč generacemi – a to by se nemohlo jen tak stát dílu popisnému, pouze dokumentárnímu, o to tu jde – Motáky nezvěstnému jsou románem kompozičně vystavěným, dějově nahuštěným, s bezpočtem všech různých postav bachařů i muklů vytvoří Pecka milieu padesátých let, a není to jen prosté účtování s minulostí a životním osudem, žádný laciný sentiment, spíše zjištění, že naděje je ctnost vytrvat i v situaci, kdy všechno hraje proti, a setkání s velkým románem, a kolik takových v české literatuře za posledních čtyřicet let máme, bude stačit prstů – ani ne pět.

V zahraničí je kniha nominována na Cenu Egona Hostovského – Pecka ji obdrží téhož roku. A takto se k němu zprostředkovaně dostává druhý ze známé dvojice V+W, tentokrát v emigraci žijící Jiří Voskovec. A přestože se dosud nenašel dopis, v němž by psal osobně Peckovi, dochovala se Voskovcova zpráva, kterou přeposílal Josefu Škvoreckému – obavy a konspirace – a od něho putovala k Peckově sestře a od ní do Prahy Peckovi:

„Stran EGONA. Přečet jsem si zatím Pecku a Beneše. […]

Ovšem Pecka je docela jiná klasa. Přečet jsem si to velmi důkladně – a některé partie znovu – – a myslím si s Tebou, že to je velikánská věc. Vašek Černý píše, že máme teď svýho ‚Ivana Děnisoviče‘ – – ale já myslím, že máme víc nejen kvantitativně, jak Vašek naznačuje – ale hloubkově – neboť Pecka má humor, a to humor český, švejkovský – a k tomu přímo dostojevskou metafyziku, jakousi českou propastnost, která snad začíná v Chelčickým a jde pak v ‚moderní‘ době až do Máchy, a do toho, jehož jméno mi hovadovi vypadlo, ať ho miluju odjakživa, no – autora Mstivé kantilény – Hlaváček? ne… – a konečně do Halase a pozdního Seiferta.

Zkrátka kam se na něj Solženicyn sere – s tou svou pózou, že je lepší než Tolstoj a že vůbec všude byl, všecko zná a vše ví. Tolstého jen docela slušně napodobuje – ale to je přece spíš hanba, ne? To je jako napodobovat Shakespeara. Čili čemu Francouzi říkají ‚pastiche‘. Solženík mě sere. Kdysi jsem byl naň fanda, ale přešlo mě to stran tý bohorovnosti, tý pravoslavnosti, a návratu k izvozčíkům a rubaškám. Líbil se mi First Circle, jo a furt myslím, že Děnisovič je mistrovské dílo – – no a pak ovšem jeho kuráž, dokud byl v Rusku – a že ho museli exkomunikovat – ale od tý doby je to všecko nabubřelý emigrantství, nemyslíš? A chabá literatura, až na tu knihu o Leninovi ve Švýcarech.

Co kecám, když jde o Pecku? Má to jen ukázat, oč je Pecka lepší. Já jsem rozhodně pro Egona Peckovi za MOTÁKY. Dokonce myslím, že to bude největší a nejzasloužilejší Egon ze všech. To je velkej pán. Chtěl bych mu to sám napsat, ale dycky se bojím těmhle hochům psát, aby jim to ještě nepřitížilo. Poraď. Ale máš rozhodně můj hlas pro Motáky“ (připojeno k dopisu z března 1981, LA PNP). Již v předmluvě k Motákům srovnává Černý Peckův román se Solženicynovým Jedním dnem Ivana Děnisoviče, Voskovec to reviduje a rozvádí. Bohužel právě tato Černého komparace dá vzniknout budoucímu banalizujícímu označení Pecky za „českého Solženicyna“, kterého se bude zbavovat marně. I většina recenzí na jeho knihy po roce 1989 toto spojení v různých obměnách oživí – a vepíše do názvu; opětovně se to Pecka pokusí uvést na pravou míru v knižním rozhovoru s Lukešem, ale – znovu marně.

Když vyjdou Motáky po revoluci v nakladatelství Atlantis – objeví se společně s nimi též četná korespondence od muklů: „Asi před měsícem se objevila u nás v knihkupectví kniha Motáky nezvěstnému… Ihned jsem si knihu koupil a jaké bylo moje překvapení, když asi na straně 160 čtu své jméno“ (Antonín Mokoň Karlu Peckovi 24. 1. 1991, LA PNP – a najdete ho na straně 161). – „Drahý příteli, nevím, jestli si vzpomeneš na svého spolutrpitele z Nikolaje, na Frantu Krause… chtěl bych Ti poděkovat za krásné řádky, kterýma jsi vzpomněl na náš společný čas… a vlastně je to můj pomníček, až tady nebudu“ (František Kraus Karlu Peckovi 25. 1. 1991, LA PNP – hledejte na straně 242). Soudě podle Peckovy pozůstalosti v LA PNP i reakce v anketě pro Lidové noviny z roku 1993 na otázku „Co píšete?“ („Jinak píšu odpovědi na dopisy“), mělo by být v osobních archivech po celé republice roztroušeno nemálo jeho odpovědí. Dodnes se nevědělo, kolik těch postav mělo svoji předlohu v těchto a dalších lidech, kolik se jich dá identifikovat pomocí kladenského korespondenčního deníku. Ten přitom obsahuje spoustu nepřesností, proto je třeba každou informaci konfrontovat, identifikovat všech více než šedesát postav. Ale vyjeví se na tom podstatný rozdíl: pro faktickou přesnost lze tato určení doplnit, ale román to sám o sobě nevyžaduje. A to je ta největší potíž, jde už o informace navíc, a píšu o nich jen proto, že román sice nese i toto memento – udržet jména v paměti, ale přitom doufat, že vyprávění někdo nevezme doslova jen jako přepis skutečnosti či jen jako dokument; jak by se dalo doplnit: mezi dokumentem a Machoninovým hodnotovým určením díla je propastný rozdíl. Určit mez literární historii a hranice komentářům díla, aby nepřepsaly povahu věci, to je kumšt. Co všechno se musí držet na uzdě, když se k dílu píšou poznámky, vysvětlivky a aparát, když se o díle referuje, kam si dovolit jít, ale kde se zastavit – jak neuškodit.

Peckovy povídky, které poté zahrne do Malostranských humoresek, putují počátkem osmdesátých let do Kanady postupně. Například jednu z nich převeze přes hranice koncem roku 1981 bratr Peckovy bývalé přítelkyně Marie Kayser, která tou dobou již žije v německé emigraci. Poslední povídku první části Dopis Josefu K. posílá Marie Kayser manželům Otrubovým v lednu 1982 – a takto se po částech trousí jeden text za druhým i cestou z Prahy přes Mnichov do Toronta. Minimálně čtyři lidé se snaží Peckovy povídky dostat ke Škvoreckým. Peckova situace je kvůli zabavenému kamionu se samizdaty v té době neblahá. Jeho tehdejší dopisy sestře a švagrovi obsahují bezpočet ztajení a jinotajů, a ani adresátům se je nedaří rozluštit, jak si na to stěžují, ale z odpovědí vyplývá, že vznikají různé nejasnosti i v koncepci celého výboru a v počtech – snad jako ilustrace, co se také ukrývalo za prostým sdělením „publikoval v exilu“. Celou konspirativní eskapádu završuje rok 1985, kdy Humoresky vycházejí u Škvoreckých. Ale co čert nechtěl – převezmou pouze první dvě části, protože slovo „konec“ závěrem druhého dílu interpretují jako uzavření celého souboru. Všichni si oddechnou, že je dílo hotovo, ale vydají je neúplné – dodnes existuje jediné kompletní vydání Humoresek (1992) v nakladatelství Atlantis – složené ze tří částí (říjen 1981, září 1983 a 1985–1989) a rozšířené o poslední povídku Dopis nezvěstnému (datovanou k lednu 1990, ale dopsanou už 13. prosince 1989), která kompozicí dopisu i oslovením „příteli“ sklenuje jeho tvorbu zpětně k Motákům a tvoří k nim i epilog.

Karel Pecka se již roku 1979 díky výměně bytů přestěhuje na Malou Stranu a přijme ji jako svůj domov, útrapy při rekonstrukci zobrazí i v jedné z humoreskových povídek. Kromě těchto próz sem zasadí též sérii básnických miniatur. Vzniknou jemná, významově sevřená čtyřverší, výpověď o radosti v pravém významu toho slova. Vyjdou jako ilustrované bibliofilie na konci osmdesátých a zkraje devadesátých let ve spolupráci s malířem a grafikem Karlem Kramulem (Schody, Stromy, Listy), poslední dvojice Domovní znamení, Střechy a zákoutí vyjde až po revoluci, kdy už se Pecka s Kramulem názorově rozcházejí. Zatímco Pecka kvituje, že se Malá Strana opravuje, Kramule – a dlužno dodat, že byl mnohem blíž pravdě – vidí ve všem jen předzvěst dnešního obrazu Královské cesty:

„Plně respektuji TVOJE vidění vyjádřené slovy: že s radostí sleduješ, jak se na Malé Straně vyspravují všechny díry, všechen NEŘÁD (?) se odváží, buduje se něco nového. Ale proboha Mistře, PRO KOHO a na čí úkor. Právě v tom máme rozdílné vidění. […]

Nevím, jestli by Mistr Neruda, současně jako Ty, Mistře Pecko, jenom radostně sledoval vyspravování děr a odvoz NEŘÁDU (?), ale domnívám se, že by na rozdíl od Tebe zůstal i věrný osudům lidu malostranského, který je postupně vystěhováván a vyvážen, současně s tím NEŘÁDEM (?).

[…] Kupř. v domě, kde žiješ, bylo sklenářství, kde si babky malostranské mohly dát zasklít okno – dnes si tam náhradou mohou radostně zakoupit tričko – jistě apartní, možná i s Manuelou. Babkám ale i to vadit nebude, neb jsou vysídlovány současně s odvozem neřádu. Společnost pana NERUDY nezaváhala vysídlit již 12 nájemníků vč. 93leté paní Kozánkové.

Takže MISTŘE, máme rozdílné vidění: Ty radostně sleduješ vyspravování děr a odvoz neřádu, aniž bys hnul brvou nad osudem lidí. Já zase s lítostí sleduji osud lidí, ničení révy, broskvoní, amputování kořenů stoleté hrušně…“ (Karel Kramule Karlu Peckovi 13. 6. 1994, LA PNP). Nebude to trvat déle než tři roky a Karla Pecku potká stejný osud jako dvanáct a bezpočet jiných malostranských obyvatel Nerudovy ulice; dnes je z čp. 26, s jedním z typických malostranských domovních znamení, podle kterého dostal dům z 16. století i jméno U Zlatého orla, Souvenir shop s trefným nápisem „local artists“ a minimarket, navazující takto aspoň na pozapomenutou tradici z roku 1723, kdy zde byl v přízemí veden krám. Nepozorný chvilkový optimismus týkající se Malé Strany nelze z Peckovy strany vnímat jako přehlížení stavu věci, již počátkem roku 1991 začne akce na zachování hostince U Černého vola (kulturně historické památky, kde se čepuje pivo od roku 1625). Jen o dva roky později podle povídky Spiknutí dobrodějů vznikne scénář ke stejnojmennému dokumentu, který tuto svépomocnou záchranu zobrazí.

Po roce 1989 začne Peckova tvorba znovu vycházet. Autor se dočká i ocenění a pozitivních ohlasů, dokonce i cesty do New Yorku ve společnosti dalších spisovatelů, ale jinak se k nastalé situaci staví víc než skepticky, jak Peckova slova později připomene Alexandr Kliment v rozhoru s Vladěnou Ptáčkovou a Radkem Hochmalem, přetištěném v Souvislostech (č. 1/2017): „Sametová revoluce, nikdo nevisel na lucerně, to je výborný… Ale pozor, na samet se chytá mnoho prachu a mnoho svinstva!“ Stejně vypovídá i Peckova publicistika – vnímá svobodu, ale je si vědom všech symptomů, které jsou zárodkem dnešního stavu společnosti i literatury, jak ilustruje i jeho odpověď v anketě Lidových novin k třetímu výročí Listopadu 1989: „Je trestuhodné, že mnoho nových politiků po listopadovém převratu propadlo naivním iluzím, že vše zlé se rozplynulo, že stačí ušlechtilá předsevzetí a dobře míněné slovo, aby se z vlků stali beránci a ze Šavlů Pavlové. A trest po zásluze nastupuje.“ Byl to projev jasnozřivé skepse, ačkoli ani on netušil, do jaké podoby se dopracujeme; jakkoli například na některé mechanismy zapomínání a přehlížení ve spojení se zahlazenými stopami bývalých pracovních táborů upozorňoval již ve svém komentáři ze sedmdesátých let s příznačným názvem Tráva roste rychle (přetištěném v antologii Antonína Kratochvila Básníci ve stínu šibenice). Svůj pohled vepíše i do poslední povídkové knihy Svůdnost černé barvy – která ovšem, obdobně jako Lukešův knižní rozhovor, vychází až posmrtně roku 1998.

Karel Pecka umírá takřka v předvečer nuceného stěhování z Malé Strany, jeho písemnosti se posbírají a převezou do Památníku národního písemnictví – kde jsou v témže „uspořádání“ uloženy dodnes. Jeho osud i dílo zůstanou zakleté jako dva fragmenty z celoživotního úsilí v těch dvou podivných dekádách české historie – v polovině šedesátých let a turbulentních letech devadesátých. Veškerá vydání a publikace doprovázely komplikace, které mnohdy Pecka nemohl ani ovlivnit, natož předjímat – pouze je přijímat, a jakkoli se snažil v devadesátých letech v různých nakladatelstvích o opakovaná či revidovaná vydání, ne vždy se setkal s přívětivou odpovědí. Nehrála roli kvalita jeho knih, ale situace byla po revoluci v nakladatelstvích chaotická a tak nepřehledná a proměnlivá, že ani přislíbené zařazení do nakladatelského plánu neznamenalo nutně publikaci: „… tenhle dopis Ti píši se sebezapřením a velice nerad. […] Jsem totiž nucen odsunout vydání Na co umírají muži až na počátek roku 1992 – dostali jsme se do krajně svízelné situace ekonomické […]. Připadám si jako šašek – nejdřív Tě přemlouvám k urychlené dohodě a pak Ti tohle musím oznámit. Bohužel, přechod k novému, tržnímu modelu s sebou přináší problémy, o jakých se mi ani nesnilo…“ (Vladimír Novák z Československého spisovatele Karlu Peckovi 29. srpna 1990, LA PNP). Po dvou letech se povídky druhého vydání dočkají. Reedice vycházejí v rychlém sledu: přepracovaná Horečka v Československém spisovateli (1990), v Melantrichu útlý soubor povídek z padesátých a sedmdesátých let Dlouhý koktejl (1991), téhož roku v nakladatelství Orbis i Pád Pythie. Peckovým domovským nakladatelstvím se stane brněnský Atlantis. Vydá jeho Motáky (1990), Humoresky (1992), Štěpení (1993) a Pasáž (1995). Když v její ediční poznámce Hana Pospíšilová napíše, že měli na zřeteli přání autora, aby byla zachována starší pravopisná norma (např. mosaika, pension), stane se tato novela Peckovým dodatečným příspěvkem do diskuse týkající se nových pravidel pravopisu z roku 1993, do níž se zapojil i přímo polemickým příspěvkem Nová pravidla chaosu v Lidových novinách (č. 64/1994): „Nová pravidla, jak bylo autory samými potvrzeno, žádnými pravidly nejsou. […] Dochází ke směšným situacím, kdy dva články na téže stránce jsou psány naprosto odlišným způsobem. Zpravidla však, což je hodné pozoru, ten obsahově a myšlenkově pořádnější dává přednost ‚pokrokovějším‘ novým pravidlům. A tak podvržená pravidla přinesla jediné – anarchii, kde si každý píše, jak chce, místo řádu, tolik potřebného po dlouhých letech záměrného torpédování všech dosud dosažených hodnot. Nastolila vládu chaosu.“ – A všechny budoucí editory svého díla zanechal před otázkou, jak se k pravopisu přejatých slov postavit. O dva roky později Pecka vlastním nákladem vydá sbírku básní Rekonstrukce, Svůdnost černé barvy vychází v nakladatelství Maťa, epilog a závěrečné svědectví v knižním rozhovoru s Janem Lukešem vydává nakladatelství Paseka (Pecka se sice v korespondenci přimlouvá za vydání v Atlantisu v lednu 1993, ale z toho sešlo) a od té doby se nadlouho Pecka jako autor české literatury ztratí takřka všem z dohledu – až pak se něco stane.

Korespondence i vzpomínky kopírují Peckovy životní osudy i dílo a ukazují, že jeho tvorba je mnohem obsáhlejší a kolik se toho okolo ní dělo a že ne vždy vycházela za příznivých podmínek – existovala v samizdatových opisech a složitou cestou se dostávala do exilu, kde vycházela neúplná. Opětovná vydání poznamenala situace porevoluční. Z publicistiky není vydáno nic. Většina je stále v samizdatových časopisech a rukopisech, nerealizované filmové a rozhlasové scénáře jakbysmet. Poezie z Malé Strany je nedostupná. A kdyby se třeba rozhodl někdo vydat nyní jeho knihy, měl by se v té situaci nejprve zorientovat – napoví totiž, že je třeba zkompletovat rukopisy, uvědomit si složitou chronologii vzniku, vydání pečlivě připravit a tím splatit dluh, vždy a nutně s omluvou, že to trvalo tak dlouho.

Od rozhovoru, který spolu vedli v osmdesátých letech tři političtí vězni s odlišnou zkušeností Karel Bartošek, Karel Pecka a Bedřich Fučík, se leccos změnilo – vyšly první studie i monografie, existuje jistá snaha popsat zkušenost padesátých let, ale s tím už vychází i spousta balastu a románové šmíry, která si propůjčuje tematiku pracovních táborů pro vlastní fantasmagorii, existuje i bezpočet „odborných“ knih, které s tímto tématem pracují povážlivě, ale od Fučíkova výroku, že nemáme dosud žádný velký román, který by tuto látku zpracovával – kromě Peckových Motáků – jsme se o moc dál nehnuli, a s opodstatněnou skepsí ani nehneme, a přitom na rozdíl od studií a monografií a vědecké akribie dokáže právě beletrie obsáhnout i otázky člověku nejvlastnější, povýšit osobní zkušenost na univerzální platnou výpověď, která podá jasnou zprávu i o mnoho let později. To je jediným a hlavním odkazem Motáků i celé Peckovy tvorby: je to román, jsou to povídky a poezie, to byla jeho volba a cesta, a nelze to po jeho smrti svévolně přepisovat a dělat z nich prostý dokument, toto právo nebylo nikomu delegováno – ani přenositelné není.

„Vzpomínám si, jak kdysi na Nikolaji po mě K. chtěl, abych mu rozsekl ruku hornickým kladívkem. Potřeboval totiž něco napsat, na šachtě to nešlo, a chtěl tedy na marodku. Pochopitelně jsem odmítl, on si opřel levačku o skálu a dvakrát se do ní švihnul. Dopadlo to tak, že mu na ni nahoře plácli kus fáče a druhý den ho poslali fárat. Ale jak vidíte, K. je kvůli psaní ochoten udělat cokoliv…“ (Zdeněk Otruba Marii Kayser 10. února 1982, LA PNP).

Jenom považte – pokud byl Pecka ochoten jít touto cestou, aby mohl dopsat třeba jednu povídku nebo jeden obraz, jen se ukazuje, nakolik pro něj bylo psaní potřebou a životní nutností. A kdokoli, kdo začne pracovat s jeho dílem, by měl být ochoten podstoupit aspoň minimální úsilí, a tedy nikoli dělat z vydávání kovbojku a dovolávat se sentimentu, ale vždy a nutně pracovat s vědomím, že editor a redaktor i nakladatel vstupují s dílem do vztahu, přebírají zodpovědnost a jsou povinni autora vydat správně a v co nejlepší podobě. Jenže – to bychom zjevně nesměli být v Čechách, v naší současnosti, která se vyznačuje tím, že se s dílem nakládá svévolně a nezávisle na autorových záměrech a postulátech neboli na jeho představě o díle záleží pramálo, ale spíše na nich nezáleží vůbec.

Dokončení, které pojednává o současném vydávání Peckových knih, naleznete zde.

Úvodní fotografie © Viktor Stoilov