Janu Zábranovi
Před 10 lety ·· Barbora Čiháková
Literární bašta recenzuje Flashky Evy Zábranové
Kniha Flashky od Evy Zábranové vychází ke třicátému výročí úmrtí Jana Zábrany (1931–1984). Právě on je hlavním tématem i postavou celé knihy. Autorka knihy Flashky postupuje chronologicky celým svým životem. Kapitoly jsou krátké, koncentrované okolo osoby, která o něco vyčnívá nad ostatními, nebo kolem konkrétní události. Jsou to vzpomínkové zákmity, flashbacky vlastní paměti rozvedené do více či méně fabulovaného vyprávění či ustrnulé v jakémsi krátkém povzdechnutí. Nejmohutnější povzdechnutí přijde na samý závěr knihy v podobě básně věnované ústřední postavě.
Vypravěčský hlas se zřetelně formuje už v úvodní kapitole „Dnes“; zde se deklaruje i sjednocující linie knihy. Vypravěčka už na těch prvních stránkách načrtne, že její obraz minulosti bude ostře kritický, otevřený a upřímný, vedený snahou nic nezamlčet.
Právě kritický vypravěčský hlas opírající se o pevné názory ovšem probudil v nejednom čtenáři rozhořčení. Jako příklad za všechny lze uvést ostrou kritiku na adresu Josefa Škvoreckého, když vypravěčka popisuje spor o obnovené vydání detektivek a Prezydenta krokadýlů. Nicméně Škvorecký není jediný potrefený, zastírání skutečnosti je to poslední, co by se dalo autorce zazlívat. V tomto ohledu je víc než důsledná. Nebojí se kritiku namířit ani vůči členům vlastní rodiny.
Míša je další z obětí režimu, zavřeli ho za údajnou šmelinu s látkami. S dědou se potkali v uranových dolech v Jáchymově, Míša se v podzemí psychicky zhroutil a potom myslím pracoval v krejčovské dílně nebo v kuchyni a držel nad vodou mnoho lidí, kteří by ve své panenskosti, jako náš děda, nepřežili. O to víc mě mrzí, že ho nás nabubřelý děda na svobodě zcela ignoruje „protože je to blázen“. Ale ten blázen mu v kriminále pomáhal a myslím si, že děda by nejraději zapomněl na to, jak se o něj Míša staral a jak se v kriminále choval on sám. Neodpustitelné.
Kritičnost se tedy nakonec stává opěrným bodem postoje vůči světu, na který se vzpomíná, ale i tvarovým východiskem této memoárové knihy.
Ach, táto…
Vzpomínková kniha je problematický žánr, tím spíš, je-li autorka knihy dcerou protagonisty. Pohybujeme se na poli vyostřené subjektivity. Je logické, že obraz Jana Zábrany je deformovaný, hyperbolický, že se z něj stává legenda – postava lidsky, morálně i umělecky neuvěřitelná. Žádný takový mozek se mi už nikdy v životě nepodaří potkat, nebo až na pár výjimek se tu z Pepíka všichni posrali – já nemusím, já jsem měla doma tátu. Hrdina je postaven na tak vysoký piedestal, že monument ztrácí kontakt s ostatními postavami. Je předmětem obdivu, uctívání, ale poněkud neživotným.
Vyprávění stojí hlavně na jednoduchých, úsečných větách. To dodává zprávě Zábranové údernost, ještě umocněnou využitím přítomného času. Text je nejsilnější právě v pasážích, kde si zachovává tuto jednoduchou dikci; ve chvíli, kdy se autorka pokouší o poetický tón, podle mého názoru selhává. Mám na mysli věty jako mrazivě se mi třpytí chloupky na rukou, slovní spojení nejtvrdší podoba lásky, Everesty ambicí. V takových momentech sklouzává výpověď k patosu, který je vzhledem k celkovému ladění knihy neorganický a nefunkční.
Podobně rušivé jsou i dovětky, které hraničí s klišé: Dokonalost nelze vyždímat – a někdy z toho nevyjdete živí… nebo Odvaha a výjimečnost se v této zemi rovná velezradě. Chápu nutkání myšlenku takzvaně doříct, ale určité závěry logicky vyplývají z předešlého textu, a není potřeba je ještě jednou nahlas zopakovat. Mnohé z těchto frází neměly přežít zásah editora.
Obdobným problémem je v textu i nadužívání tří teček, uvozovek, verzálek, tučně nebo kurzivou zvýrazněných slov. Například občasná nepatřičnost uvozovek je znatelná hned z úvodu kapitoly o Škvoreckých, ve spojení „vzácná návštěva“. Je jasné, že uvozovky zde signalizují ironii, ale i ta je patrná z kontextu celé kapitoly. Velmi často s tím koresponduje nejen zmíněná frázovitost, ale i nadbytečné zvýrazňování slov, jež paradoxně oslabuje naléhavost sdělení a vyvolává dojem formulační nejistoty.
A tím se dostáváme k hlavnímu problému textu, který je podle mého názoru výsledkem autoterapeutického psaní. Je to patrné hlavně z těch pasáží, v nichž převážil ukřivděný nebo nostalgický tón a kde autorce chybí odstup. Udělala ze svého otce modlu. Jan Zábrana byl nepochybně intelektuálně i morálně výjimečná osobnost, ale obávám se, že ho jeho dcera při psaní svých vzpomínek připravila o lidský rozměr a tím ho zbavila věrohodnosti a síly vzoru. Kniha Flashky nemá primárně umělecké ambice, spíš chce být morálním poselstvím. Konec konců čtenářský zájem o ní pramení ze stejně nostalgického pohnutí, z jakého kniha vznikla – vzpomenout na člověka, který opustil tento svět před mnoha lety a který byl výjimečný.
