Skutečná jistota nejhoršího
Před 10 lety
Eva Zábranová: Flashky, 2014.
Nesnáším, když táta takhle mluví, nesnáším, když je slabý a zlomený, v těle se mi všechno sevře a dusím pláč a mám na tátu vztek – přestanu mluvit a chci jet domů. Jeho smutek mi rve srdce.
Jeho bolest neumím unést. Dnes, v jiném životě a v jiném světě, vím, že jeho „žití“ – přežívání – byla obrovská síla proti všem a všemu, jeden nekonečný boj od chvíle, kdy mu ukončili dětství, kdy ho zradili rodiče, kdy mu zmizeli oni i kamarádi, Škvorecký, Jedlička, Brousek, Mareš, Helmuth…, kdy mu vzali, co chtěl dělat, a na ten sajrajt tady zůstal sám, sám se svými démony a s nemocí. A bez naděje… Skutečná jistota nejhoršího. Až do konce.
Kupujeme oplatky a jedeme domů – tohle jsou tátovy jediné výlety mimo Prahu, na dovolenou společně nikdy nikam nejezdíme, možná jednou v létě do Zlína, když ještě žijí babička a děda z máminy strany. Pamatuju se, že jedno léto se tam táta pokouší pracovat, ale má z toho nervy – babička kolem něj bázlivě skáče a pořád mu něco nabízí: „Hooonzú…“ Mluví na něj hlasem, jakým mluvila jen se svým zbožňovaným bratrem a proklatě milovaným synem. Táta pracuje v „parádní síni“, kam nikdo nesmí, ale babička ho pořád vytrhuje dotazy typu: „A co bys chtěl k obědu rači? Mám udělat koprouku, nebo svíčkovou omáčku?“ Tátovi tak desetkrát za den přeruší myšlenky. Když vyleze ze síně na oběd, vrhne se na něj děda a mele a mele.
(bč)
