LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Hynečku, Vilíku, Jarmilko!

Před rokem ·· Daniel Kubec

Vždycky jsem měl problémy s vlastními jmény. Ve svých prozaických pokusech jsem ze zásady nikdy nepojmenovával postavy. Občas hrozilo, že bych v delším textu s rodinnou tematikou musel všechny ty dědečky, babičky, tetičky a bratry číslovat, a tak jsem pro jistotu vždy nechal jednu rodinnou linii rovnou vymřít. Z mých hlavních (nepojmenovaných) postav se hned v počátku stali asociálové, jelikož jim musel stačit jeden Kamarád, školnímu kolektivu se striktně vyhýbali, protože tam se to jen hemžilo jmény chlapeckými i dívčími. Bohužel s vlastními jmény se střetávám nejen ve fikčním světě, ale i v realitě. Nesu to statečně, ale nikdy se nedokážu sžít se jmény domáckými.

Ač jsem si hned uvědomil, že svým článkem vykrádám téma (nebo jak se mezi námi spisovateli říká, provádím aluzi) nedávného fejtónku od Nicole R. Snové, přesto jsem se odhodlal se podělit o tento svůj komplex. Ostatně může to být vhodná příležitost zahájit cyklus fejtónků inspirovaných vlastními jmény!

Pro ujasnění nastíním zcela fiktivní situaci třeba z akademického prostředí. Seznamuji se se starší kolegyní, ověnčenou řadou titulů, která mi v rámci kolegiality sice nenabídne tykání (naštěstí!), ale nesnáší takové ty formality, a tak mě prosí, abych jí sice vykal, ale říkal jí Šárko, nebo úplně nejlépe – Šári. Popravdě řečeno taková snaha o sblížení nemůže v mém případě vést k ničemu jinému, než že dotyčnou už nikdy nijak neoslovím, a navíc se jí budu obezřetně vyhýbat.

Příklad jsem vybral návodný. Jasně vidíme, jaké gramatické komplikace domácká jména způsobují. Šári vychází ze zkráceniny zdrobnělého jména Šárinka. Bohužel, z nepochopitelných důvodů je u uživatelů češtiny tendence tvořit citově zabarvené varianty slov tak silná, že tvary končící na -i pronikají také ke jménům, která zdrobněliny s -i/í netvoří. Například Luki. A děje se to nejen v běžné mluvě, ale sem tam i v beletristických textech. O tomto nešvaru referuje i Internetová jazyková příručka, takže nejsem jediný, kdo má k domáckým podobám vlastních jmen averzi a nejradši by je zakázal.

Samozřejmě má tato averze (ostatně jako skoro všechny) kořeny v mém dětství. A přitom se jí dalo tak snadno předejít! Vždyť na vesnici se tehdy vyskytovalo asi tolik Danielů co Hektorů. Jak jsem měl ovšem ve čtyřech letech přesvědčit okolí, aby mě oslovovali úspornou variantou Dan? Vždycky jsem spotřeboval ohromné množství vnitřní síly, abych se na někoho z dospělých obrátil s nějakým dotazem či prosbou, neboť hrozilo, že odpoví: „Copak Danečku, Dádo, Daníku, Dany, Dando, Danku, Daníčku?“

Moje úzkost z hypokoristik bohužel v dospělosti neodezněla, naopak. Navíc ji zřejmě nedokážu potlačit ani maskovat, čehož moji kolegové, a obzvlášť podřízení rádi zneužívají a schválně zdrobněliny v komunikaci se mnou nadužívají. Musím se přiznat, že mi toto perfidní jednání často brání v efektivním výkonu funkce ředitele Dobré češtiny. A nejde ani o to, kolika variantami mého jména mohou jednotliví členové snížit mou autoritu. Mnohem zásadnější problém nastává, když se do jedné e-mailové konverzace dostanou dvě nositelky téhož jména, zdeformovaného toutéž „domáckou“ úpravou. Já zadám jedné z nich nějaký úkol – například aby zkorigovala můj hodnotný a krásný text –, ale korekturu provedou obě naráz; což je samozřejmě ta lepší a obohacující varianta. Horší ovšem je, pokud se obě shodnou na tom, že úkol směřuje na druhou z nich, a korekturu neprovede ani jedna.

Zdomácnělé podoby jmen členů Dobré češtiny (Barčinka, Janina, Míšenka, Lukí/ýno) sice nabízejí širokou škálu emocionálních výlevů, ale pro provoz spolku jsou rozkladné. Proto jsem se rozhodl omezit přijímání nových členů na základě jednoduchého klíče: bez ohledu na autorské schopnosti a píli nemůžeme přijmout nikoho, jehož jméno je už ve stávající členské základně zastoupeno. Vzhledem k tomu, že máme pouze jednoho Honzu, bych se snad ještě uvolil přijmout nějakého opravdu výjimečně disponovaného Jana.