Guláš z libového masa
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Literární bašta recenzuje Haklovy Hovězí kostky
Inteligentní autoři jsou k ničemu – pisatel má bejt idiot s nulovým sebevědomím, jinak se to po něm nedá číst… Emil Hakl ve své poslední, povídkové knize Hovězí kostky pokračuje po stejných kolejích, po nichž jede i ve svých starších knihách.
I Haklovy postavy jsou velmi podobné těm z předchozích próz – netečné, trochu znuděné, dost pasivní, nečekají, že se něco stane. Protože autor vystřídal v souboru několik vyprávěcích forem (du-, ich- a wir-), nejsem si úplně jistý, zda je Honza, hlavní postava textů v du-formě, kterých je v knize většina, zároveň hlavní postavou celé knihy, a zda tedy můžeme mluvit o nějakém jeho vývoji. Ale předpokládejme, že tomu tak je. Každopádně je to typický haklovský smolař, kterému životní příležitosti utíkají stejně jako milované ženy.
Ironický, nedůvěřivý pozorovatel, který se do ničeho nehrne, jen zpovzdálí sleduje lidi a dění, aniž by je komentoval, všechno bere, jak to je. Vidím v tom velké plus, že se autor nesnaží vsugerovat čtenáři nějaký svůj poznatek, ale nechává rezonovat jen záznam událostí. Honza se zkrátka tak nějak sune životem (děj povídek je rámován roky 1986–2014): nejdřív se snaží utéct z velkoměsta do přírody, v níž hledá samotu a klid, ale čím je starší, tím více nachází útočiště ve městě, kde také nalézá samotu na každém rohu.
„Chápeš aspoň malinko, co se ve mně děje?“ Kývu, že jasně. Ve skutečnosti mám dojem, že mě chápání opustilo. Není to nepříjemné. Všechno je mi buřt. Je to tím vzduchem. Nezdravě čistý. Překysličený mozek pluje v růžové mlze a já jsem se vším spokojen.
Vedlejší postavy jsou ve srovnání s ním mnohem více naživu. Mluví o tom, co se jim děje v životě, co podnikají, jak se cítí; posouvají děj kupředu, oživují ho a drolí nudu, kterou jako by byla obalená hlavní postava. Právě motiv nudy, který Hakl ve své tvorbě soustavně opracovává jako příznačný fenomén současné doby, ovšem působí v rámci nových povídek trochu nepřípadně. Nuda je podle mého spíš výsadou mladších generací a Haklovi protagonisté spolu s autorem stárnou: jsou to lidé středního věku, kterým se neděje nic hrozného, jsou i docela spokojení se svým životem, jen to štěstí, které by jejich pachtění po světě posunulo na novou úroveň, ne a ne přijít.
To už ale s nudou nemá nic společného, spíš s českým literárním pechvogelovstvím – Hakl má v tomto směru na koho navazovat, stačí připomenout Nerudovy, Hrabalovy či Peckovy figurky (ty Haklovy se ovšem nemotají po Malé Straně ani po Libni, ale po Žižkově). Recenzenti Hovězích kostek zmiňují Hrabala i kvůli celkové atmosféře všednosti a absurdnosti drobných epizod, které tvoří kostru povídek. Poetika lidového vypravěčství se projevuje i v jazyce, zejména v lexikální vrstvě textu, ale ani to podle mého na rozvíjení analogie s Hrabalovými postupy nestačí. Hakl není tak rafinovaný a kultivovaný autor, jeho imaginace je spíš tlumená, i když i v jeho povídkách najdeme silné obrazy.
V prvních povídkách se hodně rychle střídají místa děje a vyprávění má velmi rychlý spád. Celý text jako by byl ohlodaný na dřeň, zůstává jenom to důležité:
Vlajeme ulicemi, motá se nám hlava ze smogu, jsme vyzváni k souboji na páku v rezavém baru, pákař šikovně podkopne stůl, z nitra se vyřine banda mastných buldoků, chtějí odškodné za sklo. Spoustu peněz. Všechno, co máme. Z toho nás vytáhne místní dobrá. Pryč od nich, říká. Pojďte se mnou, se mnou je sranda.
Melancholickou atmosféru svých próz Hakl rozráží humorem, který vyrůstá z již zmíněné absurdity líčených událostí anebo hledá oporu v jazykové komice:
„Cejtim hovno,“ konstatuje Vrháč. „To je hovno proti tomu, co cejtim já, když vidim to moře,“ odvětí Vašek.
Přesto v jeho povídkové knize dominuje pocit smutku: Postavy těchto povídek se stále cítí osamělé, i ve chvílích, kdy jsou ve společnosti „blízkých“. A všechny způsoby, jak tuto samotu, izolovanost, prorazit, selhávají:
„Dřív mi pila krev, to nebylo špatný.“ „Krev ti pila?“ „Jo – po každym šukání mi napíchla tady tu žilku a sála mi krev. Co se malej narodil, už spolu skoro nespíme.“
Jako by se bály být samy se sebou. Hakl si očividně zachoval i svůj minimalistický styl. Mnoho zůstává nevyřčeno a nedořečeno, aniž by tím byl narušen plynulý pohyb vyprávění. Tenhle autorův styl mi vždycky imponoval, stejně jako jeho témata, ale nad Hovězími kostkami jsem měl často pocit, že tohle všechno už znám. Ivan Diviš kdysi napsal, že nejlepší autoři píšou stále dokola totéž… Ale i když píšou totéž, nemusí to být totéž a já se nemůžu ubránit pocitu, že jsem se chvílemi u Hovězích kostek začínal nudit.
