Když se to děje často, člověk zmagoří
Před 10 lety
Emil Hakl: Hovězí kostky, 2014.
Sedíš nad zadní nápravou v kloboukovém Ikaru. Každá spára ve vozovce ti tvrdě trhne bránicí. Během jízdy ti paměť servíruje sekvence, jejichž vyhodnocení oddálila. Když zavřeš oči, je to ještě horší. Vidíš množství voskově ztuhlých detailů ve fialovém stínu jehličí. Tmavě vystupující žíly. Zaschlý šrám na předloktí, strniště na bradě, hmyz.
Doufáš, že to bude slábnout, až to odezní. Nebezpečné můžou být chvilky nad ránem, kdy se rozumem nechráněný mozek vynořuje z hlubin jako kytovec ke slunci. Tam se občas, v rámci dekomprese, zjevují věci o sobě. Tam bývá objekt vydán všanc toxickým obludám ducha. Příčinné spoje prskají, křehnou, taví se. Když se to děje často, člověk zmagoří. Není to ovšem nic rychlého, trvá to desítky let.
(lp)
