LITERÁRNÍ BAŠTA

V mottu své nové knihy Josef Škrábek popisuje vlastní spisovatelský i filozofický přístup k zprostředkování životních zkušeností v kontextu dějin. Snaží se nahlížet události, kterých byl často očitým svědkem, prizmatem mnoha individuálních osudů i optikou společnosti. Snaží se nestranit ani jednomu názorovému spektru, aniž by se vyhýbal vlastnímu poučenému úsudku.

Svými memoáry Dějiny osobně prožité a protrpěné navazuje na úspěšnou populárně-historickou publikaci o česko-německé problematice Včerejší strach, rovněž na řadu esejů a fejetonů publikovaných ve sbírkách Pohladit slovem a Slovem proti srsti. Rozsah jeho nové knihy dává autorovi možnost rozvést osobní zážitky nejen z období předválečných a válečných let, ale i po nástupu komunistické totality s přesahem až do dneška. Setkáváme se zde s vyprávěním pamětníka a spisovatele, který byl od třicátých let 20. století svědkem zásadních událostí naší moderní historie. Zároveň si tento všestranný intelektuál, který se po celý život věnoval zkoumání vlivu politiky na život jednotlivce, může dovolit i přesné úvahy o vývoji naší společnosti od soužití s etnickými Němci v Sudetech až po hospodářské vztahy s Německem v současnosti. Kniha tak kombinuje vzpomínkové vyprávění s historickými a politicko-sociologickými pasážemi. Tyto dvě roviny se často prolínají, když autor vzpomínkou odůvodňuje svůj názor či výklad událostí. Vlastní vyprávění se pak odehrává rovněž ve dvou liniích. V knize je možné postupně sledovat Škrábkův životní příběh od dětství, v němž jsou klíčovými postavami otec, český listonoš a později přesvědčený komunista, a matka Němka.

V druhé linii autor přináší obraz poskládaný z příhod z různých období svého života. Tyto kapitoly se nedrží lineárního vyprávění, soustředí se spíš na témata, jako je význam katolické víry za války či po únoru 1948 nebo smíšená manželství v Sudetech. V několika kapitolách autor sleduje osud svých známých od společného dětství přes jejich zkušenosti s odsunem až po opětovná setkání, ať už při nečetných příležitostech, kdy mohl za totality navštívit Německo, nebo když po roce 1989 dostal příležitost znovu navázat vztahy s odsunutými rodáky. Sledovat asociativní řetězec životních osudů, historických událostí, ryze osobních a často humorných vzpomínek může být sice čtenářsky náročné, avšak pro zachycení složitého česko-německého soužití ve 20. století je Škrábkův mnohovrstevnatý a hutný text adekvátní formou. Jen na několika místech bych autorovi vytkl, že zasazuje svůj životní příběh do souvislostí, které čtenář ještě nemůže pochopit, protože jsou vysvětleny až dále v textu.

První oddíl knihy věnovaný autorovu dětství od narození roku 1928 líčí nejen dětské zážitky, ale i atmosféru prvorepublikového venkova, určitého cyklického času sklizní a zabíjaček, do něhož zatím jen nenápadně vniká napětí mezi Čechy a Němci. Tématem se stává i samo barokní městečko Valeč a karlovarský region, jehož vývoji i současnosti autor věnuje několik samostatných kapitol.

 

Němčina, jakou jsem nikdy předtím neslyšel

„Neměl jsem rád pohádky – od chvíle, když jsem se dověděl, že jsou to ,jen‘ pohádky. Přestal jsem se o ně zajímat, když jsem slyšel, že ono vítězství dobra nad zlem jsou jen vymyšlené příběhy.“

Ani Škrábkova kniha není žádným pohádkovým vyprávěním, spíš sumou subjektivně viděných a objektivně doložených faktů. V tomto období si autor víc než etnické problematiky všímá ekonomických podmínek vlastní rodiny a sousedů. Vyrůstal v období vrcholící hospodářské krize, a tak není divu, že právě v ní hledá příčiny, proč začalo být pro německé spoluobčany stále obtížnější žít na českém území, proč se později nechali zlákat přísliby henleinovců.

„Slabá, ale odvážná sudetoněmecká demokracie se naposledy zviditelnila a napřímila k odporu. Těm statečným sudetským Němcům, kteří ještě v květnu vystupovali veřejně proti Henleinovi, bylo po Mnichovu mnohem hůř než Čechům! Tím větší bylo jejich zklamání po válce.“

Autor opakovaně zdůrazňuje, že nevnímá všechny Němce jako nacisty, v paralele k tomu pak zmiňuje, že nikdy neztotožňoval Rusy a bolševiky. Právě na životech Němců ze svého okolí a rovněž na názorech své matky demonstruje, že rozhodně ne všichni Němci sympatizovali s Hitlerem, že si mnozí ani nepřáli připojení Sudet k Říši. Nijak přitom ovšem nemarginalizuje jednání nacistů na anektovaném území a snaží se pochopit uvažování Čechů, kteří si během období protektorátu vypěstovali nenávist ke všemu německému a nebyli schopni se po válce vrátit k uspořádání, které mohlo fungovat za první republiky.

„Matka vyšla, já se za ní krčil za almarou v předsíni. Otevřela dveře, posunul jsem se blíž, ale zůstal v temnu, ale přesto jsem je viděl. Ve večerním šeru stáli před domem tři muži. Na rukávech pásky s hákovými kříži. Ty muže jsem znal od vidění, ale v tu chvíli byli zcela změnění. Všichni prudce vztyčili pravice, vyštěkli své Heil Hitler a jeden hlasitě spustil tvrdou úřední němčinou, jakou jsem předtím nikdy neslyšel. Jen jsem pochopil, že je nám nařízeno k uvítání vojáků branné moci ozdobit dům. […] Ordneři se rozloučili opětovným zvednutím pravice a mohutným Heil Hitler. Podpatky zvonivě cvakly, noví vládcové se na povel otočili a vykročili parádešritem – přehlídkovým krokem, který působil trošinku komicky.“

 

Rovnice křivd a pomsty

Hlavním tématem druhého oddílu s názvem „Vítězům se vymstí – když se na poražených mstí“ je odsun Němců a v závěru i nástup komunistické totality, kterou v určité rovině autor chápe jako jistou spravedlnost pro Čechy: „Ať již věříme ve velký Osud, ve vyšší Spravedlnost, v Boha, nebo alespoň nezavíráme oči a nezacpáváme si uši před mnohostrannou skutečností“, můžeme či spíše musíme podle autora vnímat určité zákonitosti vývoje v uplynulých desetiletích. Tuto rovnici opakovaných křivd a pomsty v různých obrazech autor uvádí v textu velmi často, některé pasáže pak fungují spíš jako samostatné statě variující týž motiv. Při soustavném čtení knihy to vyvolává pocit opakování již mnohokrát řečeného, ovšem Škrábkovi nelze upřít, že tento leitmotiv dokázal dobře využít i k vypointování celého textu.

Autor vychází vstříc čtenářské zálibě v literatuře, která má naučný potenciál: ve své knize přináší informace z české historie, které jsou většině čtenářů dosud neznámé – čímž je zároveň krutě vytrestá. Stejně jako v předchozí části mohl pohoršit řadu svých německých čtenářů, když vyjmenovával argumenty, které zaznívaly v odůvodnění odsunu, nyní jistě důsledným připomínáním brutálních zvěrstev na Němcích v pohraničí naštve ty české čtenáře, kteří rádi některá fakta naší historie vynechávají.

Právě v této části knihy navíc dává prostor řadě svědectví, která pocházejí ze záznamů českých i německých kronik, z vyprávění pamětníků, ale také sem zařadil historicky cenné zápisky tří německých spoluobčanů o tom, jak prožívali svůj odsun i pouť zdevastovaným Německem, kde jen s maximálním úsilím dokázali najít nový domov.

Jako nejsilnější příběh fungují zápisky patnáctiletého Alfreda Zeischka, který je kvůli nacistické angažovanosti svého otce uvězněn spolu s dalšími desítkami Němců v pracovním táboře v Lubenci. Škrábek zde obohacuje svůj styl Zeischkovým autentickým akčním vyprávěním o jeho uvěznění. V krátkých větách bez sentimentu popisuje český internační tábor, kde se pod dohledem ruských vojáků čeští dozorci dopouštěli na vězních nejhorších zvěrstev, bavili se jejich mučením a postupnými popravami. Záchranu pro přeživší uvězněné pak znamenal právě odsun, protože oni sami už nejlépe chápali, že v Čechách je žádná budoucnost nečeká.

„Už jsem snad několik hodin česal třešně ze stromu blízko potoka, ale dosti vzdáleného od silnice. Zaslechl jsem skřípot a vrzání železných obručí selských povozů, k tomu jakýsi temný šum – a zároveň i tísnivé ticho. Po silnici se přibližoval průvod valečských Němců. Stál jsem na žebříku na straně odvrácené od silnice. Vystoupil jsem o několik příček výše do koruny stromu, aby mě mezi větvemi a zralými třešněmi nikdo neviděl. […] Snad všichni z mé generace znají text a tklivou melodii vlastenecké písně připomínající odchod českých pobělohorských exulantů ,Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok‘. Ta slova nemohou platit jen českým exulantům, ale jsou jak na míru ušita osudu i těchto Němců, kteří naposledy viděli svůj domov. Vysoko v koruně stromu, skrytý za zeleným listím a sladkými třešněmi, jsem se díval na pomalu se šinoucí skleslé postavy a představoval si tváře, jistě zkrápěné hořkými slzami.“

 

Na brigádě a ve vězení

Velmi přínosné a často vtipné jsou Škrábkovy jazykové exkurzy, které dokumentují nejen vývoj sudetského dialektu, ale také obohacování české slovní zásoby německými výrazy a naopak. Autor to demonstruje i na proměnách jmen: „I když jména nejsou směrodatná, přece jen mohou ilustrovat (nikoliv dokazovat) možný vývoj. Pan Nemetz se zřejmě napřed jmenoval Němec – a to pravděpodobně proto, že jeho předek byl kdysi Němcem mezi Čechy. Takže původně německá rodina se počeštila a v dalších generacích se opět vrátila k německé národnosti.“

Ve třetím oddílu knihy najdeme podobný jazykovědný exkurz, tentokrát věnovaný slovníku komunistické propagandy – autor v něm například komentuje kontrolní orgány Lidové demokracie – novin, v nichž mnoho let vedl rubriku inzerce:

„Nad námi bděl ,útisk‘ – český úřad pro tisk – a ,fútisk‘, totéž, jen s federální kompetencí, kde pečlivě měřili a sčítali inzertní plochu – a hlavně hledali závadné inzeráty.“

Třetí oddíl zobrazuje zkušenost mladého člověka, přesvědčeného nekomunisty, který na nátlak rodičů a z určité idealistické představy, že může napomáhat zneškodnění strany zevnitř, do strany vstoupí. Navzdory ideologizaci školství studuje na Vysoké škole politických a sociálních věd. V kolektivu většinou přesvědčených komunistů konce čtyřicátých let prožívá takřka orwellovskou situaci: snaží se vyhnout běžným praktikám, jako je udávání, zachovat si odstup, a pak si na brigádě uvědomí, že si mimoděk sám pro sebe zpívá mládežnickou písničku. Pak se na překvapivě krátké ploše tří kapitol Škrábek vypořádá se zásadní životní zkušeností – spolu s několika přáteli z katolických kruhů byl obviněn z velezrady. V žaláři strávil dva roky do amnestie v roce 1960.

Právě třetí oddíl knihy považuji do jisté míry za problematický. Autorovi se otvírá další pole mnohých témat a politických souvislostí celých čtyřiceti let diktatury jedné strany. Látka by si zasloužila snad samostatnou knihu stejného rozsahu, ale i když kapitolu s předchozími oddíly samozřejmě spojuje hlavní postava – Josef Škrábek –, schází jí jednotící téma prvních dvou třetin knihy. I zde považuji za nejzajímavější ty pasáže, které se věnují vztahům s Němci během totality. Protože je to téma, které skutečně přináší čtenářům něco jedinečného, zatímco úvahy o totalitní moci, i když protknuté Škrábkovými osobními zkušenostmi, nikoliv.

Nesporným přínosem Škrábkovy knihy je pak kromě jeho schopnosti sugestivně vyprávět a vyvodit ze svých životních zkušeností obecnější závěry především jeho schopnost vidět historické analogie a burcovat čtenáře, aby se poučil v minulosti.