LITERÁRNÍ BAŠTA

Raději jsme nerozsvítili, abychom nebudili pozornost, mluvili jsme šeptem, báli jsme se každého zvuku kolem domu. V tomto hrozivém tichu jsme zaslechli divné, v pravidelném rytmu se opakující zvuky, jakési rány, které se přibližovaly a náhle byly zakončeny jiným klapnutím a podivně i hrozivě znějícím výkřikem, který se nepodobal nám známým slovům. Pak mimořádně rázné bušení na domovní dveře. Matka vyšla, já se za ní krčil za almarou v předsíni. Otevřela dveře, posunul jsem se blíž, ale zůstal v temnu, ale přesto jsem je viděl. Ve večerním šeru stáli před domem tři muži v jakýchsi uniformách nebo kombinacích částí uniforem a civilu. Jeden snad měl jenom hnědou košili nad rajtkami. Na rukávech pásky s hákovými kříži. Ty muže jsem znal od vidění, ale v tu chvíli byli zcela změnění (v 90. letech připustil Alfred Zeischka, že jeden z nich byl zřejmě jeho otec). A také nemluvili valečsky. Všichni prudce vztyčili pravice, vyštěkli své Heil Hitler a jeden hlasitě spustil tvrdou úřední němčinou, jakou jsem předtím nikdy neslyšel. Jen jsem pochopil, že je nám nařízeno k uvítání vojáků branné moci ozdobit dům: „Obrazy führera a Henleina s malými vlajkami do oken, nad dveře girlandu z chvojí (asi vzhledem k roční době nebyly předepsány dubové ratolesti) a říšskou vlajku!“

Ordneři se rozloučili opětovným zvednutím pravice a mohutným Heil Hitler. Podpatky zvonivě cvakly, noví vládcové se na povel otočili a vykročili parádešritem – přehlídkovým krokem, který působil trošinku komicky… Tak tohle byly ony tajemné zvuky. […]

Tehdy jsem netušil, že o deset roků později nám zabouchají na stejné dveře za podobně ponurého večera funkcionáři místní KSČ.

[…]

Už jsem snad několik hodin česal třešně ze stromu blízko potoka, ale dosti vzdáleném od silnice. Zaslechl jsem skřípot a vrzání železných obručí selských povozů, k tomu jakýsi temný šum – a zároveň i tísnivé ticho. Po silnici se přibližoval průvod valečských Němců. Stál jsem na žebříku na straně odvrácené od silnice. Vystoupil jsem o několik příček výše do koruny stromu, aby mě mezi větvemi a zralými třešněmi nikdo neviděl. Přesto jsem je mohl sledovat až do další zatáčky. Jistě se mnohý naposledy otočil a ještě jednou pohlédl na tu svou rodnou obec. Představoval jsem si, jak se dívají ke svým chalupám, a pokud se kouřilo z komínů, tak již nové české rodiny připravovaly oběd na jejich kamnech. Ještě pohled ke kostelu a zámku. Co asi ucítí u srdce, když se v zatáčce naposledy otočí a Valeč se jim ztratí z dohledu. Navždy! Nebo myslí na návrat? K posledním částem rodiště, které ještě mohli zahlédnout, patřil hřbitov, kde odpočívaly generace jejich předků. Možná, že některý z odcházejících záviděl mrtvým. […]

Vím, že jsme se ve škole učili písně v úplně jiné souvislosti, než v jaké se mi v tu chvíli jedna z nich připomněla. Snad všichni z mé generace znají text a tklivou melodii vlastenecké písně připomínající odchod českých pobělohorských exulantů „Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“. Ta slova nemohou platit jen českým exulantům, ale jsou jak na míru ušita osudu i těchto Němců, kteří naposledy viděli svůj domov. Vysoko v koruně stromu, skrytý za zeleným listím a sladkými třešněmi, jsem se díval na pomalu se šinoucí skleslé postavy a představoval si tváře, jistě zkrápěné hořkými slzami. Ta píseň mi zněla v uších, když jsem bez pomyšlení na třešně pokračoval v jejich česání. Nebo to neznělo jen v uších?

(dk)