LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Dnes večer přibližovali jsme se po špičkách, můj sne

Před 7 měsíci ·· Kamila Míková

Literární bašta recenzuje Sbírky básní Františka Daniela Mertha

Co všechno je „sen“ pro básníka a katolického kněze Františka Daniela Mertha (1915 až 1995)? V jeho básnickém díle, které v roce 2020 vydalo ve dvou svazcích nakladatelství Triáda, se některá slova a spojení vracejí stále a stále (od první sbírky z roku 1947 po poslední v roce 1995). Sen je jedním z ústředních motivů:

„Co pil a pije sen můj sen s ním více ve všem jsem“ (sbírka Peníz Kallitropé, 1967),

„Tak bude naposledy v rýhách tmy rytmovat srdce mé sen jímž se začíná i končí“ (Peníz Kallitropé),

„v hedvábí z ostnů v krvi v horké matečnici hle živý sen/ nad všemi vychlorovanými dny“ (sbírka Kahany, 1969),

„ohřívali jsme se na dětské stopě snů“ (Kahany),

„Šípek / Nejmenší léto / Ten věrný a žhavý sen!“ (sbírka Ne krví býků, vznik 1974, samizdatové vydání 1980).

„Sen“ je možné i zradit: „Tvé oči za oblaky stály s tvým opuštěným snem“ (sbírka Den Madian, vznik od poloviny šedesátých let, vydáno jako novoročenka 1968).

Je jisté, že sen pro básníka znamená především jeho kněžské poslání, tedy to všechno, proč se v mládí rozhodl pro tuto cestu. Sen je vztah k Bohu, modlitba, ale i psaní poezie. Je to i vzpomínka na dětství, rodinu (především matku), domov.

František Daniel Merth jako mladý kněz prošel komunistickým vězením a uranovými doly v Jáchymově (zatčen 1948, propuštěn 1953), vedle motivu snu a domova se celým jeho dílem vrací vzpomínka na hrůzy, které jako vězeň zažil, na smrt spoluvězňů, na trýznitele, ale i na lidskou sounáležitost. Motiv snu a motiv pekla vězení vytvářejí v celém díle kontrast a napětí a navzájem se doplňují:

„vzpomínky na tebe mnou lomcují tvou sbíječku jsem převzal já / šachtou jdu s tebou všem cizí a nepoznán / v té jiné co jsme otevřeli v sobě v jejích hlubinách / tvou lampu přijímám“ (Kahany),

„stál jsem čas bláto čas hořce mazaný rodokmen / trpěný nahý zlý bez jména / komu mám dáti svůj sen“ (Kahany),

„Vzpomínka chutná kamenem má oči prázdných rybníků“ (Den Madian),

„Galvanoval jsem v sobě tolikrát všechny ty chvíle co mne bolí / To všechno není mrtvé to všechno žije mimo mne“ (sbírka Na jihu království, 1969),

„Ty nevíš jak se bojím o mládí svého snu // Není to pravda že Jáchymov byl jenom čerň / Tam museli jsme sestoupit a slavit letnice / Asi to nebude asi to dlouho nebude / Tak čistý dech tak čistá tvář a prsten u srdce“ (dodatky – básně do sbírek nezařazené).

Po propuštění z vězení nedostal František Daniel Merth státní souhlas k vykonávání duchovní služby a jako kněz začal znovu působit až v roce 1969, od roku 1970 do své smrti byl pak farářem v pošumavském Strašíně, malé obci blízko Sušice. V jeho básních za těch 25 let nacházíme výrazný motiv samoty – osamocenosti uprostřed personifikované přírody, samoty mezi lidmi z vesnice, jejichž život a zkušenost jsou tolik odlišné od života kněze, samoty hrozivých vzpomínek i vzpomínek na zemřelé blízké. A přece:

„Nad všechny léky bylin je síla, že nejsi sám“ (sbírka Zápisy, samizdatové vydání 1988, oddíl Zápisy z roku 1984),

„Z devadesáti devíti procent to sté je teplý dech / První kresba embrya a housle do duše“ (Ne krví býků).

Jako strašínský prožíval farář František Daniel Merth normalizaci, ve verších z té doby jsou časté motivy něčeho prolhaného nebo zrádného:

„Zbabělci schoulené chalupy a ticho že přece jen musíš žít“ (Ne krví býků),

„Ale tu jako nic přichází ráno a je to nový mrtvý den / […] A tak se zrazuje i zrada Jidáše […]“ (Ne krví býků),

„Přítel je nepřítel, chodba a tma / Po kusech padá tma tma zalhaná“ (Ne krví býků).

Dalším ústředním motivem je smrt, umírání, odchod ze života, které Merth zažil nejen ve vězení v Jáchymově, ale i jako kněz přivolaný k umírajícím:

„Ruce už odešlé. V očích je vše

Plást slunce na čele lůžka

Kdo zvolna zavírá už jinam odešel

Daleké lesy jsou lehké a modré a věrně v poduškách

[…]

Mlčení odchodu. Stropu, kočky i vnoučka

Není komu co sdělit. Není co odložit

Hluboko v duši klid hořící svíce. I mne se dočká

Lesy už zase vysoko v modru. Daleko. Snad láska?

Nikdy nic neleží jen tady na zemi!“

(Ne krví býků)

Velmi působivé jsou Merthovy lyrické kontemplace přírody. V jeho samotě a soustředění příroda i vše neživé ožívá – stromy, keře, cesty, květiny, slunce, noc, hvězdy, kameny, zvony. Ale i kalendářní měsíce nebo roční období jsou živé.

„Strom na stráni / usmívá se a poznává a dolů k tobě sbíhá“ (Ne krví býků),

„Poslední podzim skončí až v řece / Klečí při kázání pro ryby / V mlčení u dna s posledním vřesem / Překvapen řeholí tmy“ (Ne krví býků),

„Jabloně sršely proti tmě / v kopcích stál prodaný čas / Měsíc doléval lež / Ale jediný strom na obzoru řekl ti jasně co je to síla“ (Ne krví býků).

Dvě sbírky jsou o Merthově zemřelé matce, která se i po své smrti duchovním způsobem účastní jeho samoty. Sbírky Nokturny, Malé hóry a Matutinum odkazují už svým názvem k modlitbám katolické církve. Sbírka Kyrie pak přímo představuje verše k zastavením křížové cesty, je Merthovým křesťanským vyznáním.

Merthova poezie není snadno přístupná, vyžaduje velké soustředění, s interpretací pomůže ediční poznámka, která obsahuje vedle básníkovy biografie i určení, ze které doby daná sbírka pochází (doba napsání se často liší od doby vydání – Merth vydával sbírky buď vlastním nákladem, nebo v samizdatu, za jeho života vyšlo v nakladatelství minimum jeho básní). Ediční poznámka často vysvětlí i název sbírky, přináší citace z korespondence – z ní se tu dozvíme, že celý oddíl sbírky Zápisy z roku 1986 upravil Merthovi Ivan Slavík, který byl k jeho poezii z osmdesátých let kritický. Merth jeho úpravy autorizoval. Tyto básně se od ostatní Merthovy poezie odlišují mimo jiné větší stručností, úsečností, která však pro tohoto básníka vůbec není příznačná. Merthův verš je volný, až monumentální, v některých momentech upomíná na Otokara Březinu nebo ještě starší poezii, například Julia Zeyera. V jiných verších je však velice moderní a syntaxí a (ne)používáním interpunkce připomíná mladší básníky – třeba Karla Šiktance:

„Po tenkém ledě v pelerínce uchechtává se tvůj stín“ (Ne krví býků),

„Neděle dole plakala ta holka pomátlá“ (Peníz Kallitropé).

Merth jistě znal i poezii Vladimíra Holana.

František Daniel Merth psal (méně často) i básně v próze, jsou přístupnější a více se z nich o Merthovi dozvíme. V tomto smyslu je pozoruhodná sbírka Malé fontány, kam Merth vepsal svoje kněžské postřehy a názory, snad jsou to úryvky kázání.

Posuzujeme-li oba svazky, první svazek ranějších básní (1947–1980) se jeví jako literárně silnější. Pro dnešního člověka, který neprošel hrůzami padesátých let, jsou nejčtivější a snad nejzdařilejší sbírky Na jihu království (psané v roce 1969) a Ne krví býků (z roku 1974). Nad druhým svazkem lze souhlasit s Ivanem Slavíkem, že rozsáhlá sbírka Zápisy z osmdesátých let jako by ztrácela na napětí a soudržnosti a propadala se sama do sebe.

Ediční poznámka zahrnuje veškeré varianty básní, které byly editorům přístupné (z různých vydání samizdatů), poznámka přináší i ohlasy Merthovy poezie. Vydání tohoto dvousvazkového kompletu představovalo nepochybně obrovskou práci, která české literatuře zpřístupnila do té doby nedostupné dílo téměř neznámého velkého básníka.

Merthovy básně jsou možná enigmatické i proto, že mají být šiframi pro spřízněné duše, které je pochopí, a vyhýbají se přílišné otevřenosti, aby autor nepřišel o souhlas s duchovní činností nebo neměl další opletačky s režimem (trochu to vyplývá i z citované korespondence v ediční poznámce). Básník samoty si však možná psal spíše pro sebe a pro svého Boha a na případného čtenáře tolik nemyslel. Jen zřídka se Merth vyjadřuje k umění, k poezii:

„Nesmyslno má tolik smyslu na ústech“ (Ne krví býků),

„Podivná řeč, řeč mimojazyčná / A když ji nutím vyslovit // Jako by někdo v dálce se na mne pousmál!“ (sbírka Zápisy, oddíl Zápisy z roku 1987).


 

František Daniel Merth

Sbírky básní

K vydání připravili, ediční poznámku napsali a komentář sestavili Antonín Petruželka, Kristýna Merthová
a Václav Toucha.

Vydalo nakladatelství Triáda,

Praha 2020,

1040 stran.

Úryvek z knihy