LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Český Forrest Gump

Před 10 měsíci ·· Michal Beck

Literární bašta recenzuje román Petra Stančíka Andělí vejce

 

Po velkém úspěchu Mlýnu na mumie, oceněném Magnesií Literou, přichází Petr Stančík s další knihou. Andělí vejce působí na první pohled jako opak předchozího románu, není totiž městskou detektivkou, ale vesnickou groteskní idylou. Stančíkův rukopis je ovšem patrný – lyrický jazyk a třeskutá ironie, historická erudice a mystifikace, realita a magičnost. Navzdory prvotnímu předpokladu jsou si obě knihy podobny jako vejce (andělímu) vejci. Stančíkovi se ovšem podařilo vytvořit další postmoderní román, který čtenáře nadchne i přes mnohé podobnosti s jeho předcházející tvorbou a téměř nezměněnými vypravěčskými postupy.

Andělí vejce sleduje v rámcujícím příběhu jeden den života Augustina Hnáta. Svérázného chlapíka, který pálí kořalku z čehokoliv (i z letu vlaštovek), dojí krávy, s rituální, až erotickou rozkoší peče chleba, stará se o své hospodářství a jedinou dceru Apolenu. Mohlo by se říct, že oněch dvacet čtyři hodin je obyčejnou vesnickou idylou, nebýt toho, že se píše 12. květen 1945, poslední den druhé světové války. I v tomto románu se Stančíkovi podařilo efektivně zužitkovat svou posedlost historií, na jejímž podkladu vystavěl příběh hrdiny, který se svými rysy blíží legendě (stejně jako v Mlýnu na mumiePérákovi). Dějinné události ovšem neslouží pouze jako kulisa, ale tvoří i kostru děje. Druhá, obsáhlejší dějová linie se totiž věnuje osobní historii Augustina Hnáta od jeho narození, setkání s duchem rytíře Smila, vynálezu nekonečnítka, dekadentních studií v Praze až po nástup na vojnu.

Svou kompozicí román připomíná čtenářsky oblíbeného Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Epizodní příběhy z Hnátova života, prolínající se velkými dějinnými událostmi, dávají autorovi možnost propojovat historická fakta a autentické reálie s mystifikací a nápaditou, humornou fabulací. Stančík navíc svou bohatou imaginaci a znalost dějin mísí tak, že je mnohdy těžké rozeznat, co je historická skutečnost a kdy vás jen láká do zákrut své cynické fikce. Hnát například zažije dekadentní černou mši (spolu s Arnoštem Výletem a Jiřím Kahánkem z Voskovic, respektive s karikovaným Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic), která je nakonec spíše trapně humorná než temně dekadentní, v Rusku najde zapomenutý bunkr s Mendělejevovou mrtvolou nebo zjistí, že Francouzi vedení Napoleonem vyhrávali bitvy díky síle jejich parfému. Všechny postavy, které ve svém životě hlavní hrdina potká, připomínají svým vykreslením figurkaření Jana Nerudy, ovšem s podstatným rozdílem – postavy Andělího vejce – okultisti, alkoholici, blázni, prostitutky, vojevůdci, politici – jsou charakterizované Stančíkovým osobitým přístupem se sklony k absurditě, pitoresknosti a cynismu. Veselí, břichatí pánové se tak neštítí alkoholu nebo podivných sexuálních hrátek a milá, zábavná hospodská zase za pár drobných nabídne své tělo každému.

Augustin Hnát všechny střety s postavami a historickými zvraty řeší pomocí andělího vejce – své bystré hlavy. Jeho přístup k situacím se liší od obvyklého chování ostatních postav, které se dostanou do soukolí malých a velkých dějin – nenechá se vláčet, neutíká, nenadává na hořkost osudu, naopak využívá svůj selský rozum, díky němuž dokáže vše vyřešit tak, jak si okolnosti žádají, ze všeho vyjde více méně bez úhony, zato s cennými zkušenostmi. Tuto auru svého hrdiny si Stančík plně uvědomuje a postavu Hnáta záměrně staví na předobrazech světaznalých a světoznámých hrdinů jako je Baron Prášil, Jára Cimrman, Švejk (ovšem ne jako hlupák) nebo Forrest Gump.

Andělí vejce je navíc, podobně jako díla, ve kterých vystupují zmíněné postavy, plné groteskně přehnaných situací. Na podkladu reálných kulis autor vytváří mnohdy až dadaistické obrazy (Hnát například jede transsibiřskou magistrálou, aby se dostal až k oceánu, kde dojí velryby.) nebo pouze vylíčí historickou skutečnost, která je mnohdy absurdnější než veškeré mystifikace. Stejně jako v Mlýnu na mumie Stančík využívá svůj cit pro jazyk a nabízí přehršel nenápadných, o to však zábavnějších slovních hříček, parafrázuje, nechává zaznít velmi nekorektní humor, ale umí skvěle napsat i lyrické pasáže, mnohdy přímo básnické – od dekadentních veršů až po katolickou a milostnou poezii. Ani v jednom z románů si autor nenechá uniknout možnost detailně popsat poživačné chvilky plné jídla a erotičnosti (což už by se dalo považovat za Stančíkovu obsesi) a nechat věci vonět či zapáchat. Při četbě není nouze ani o filozofické úvahy a konspirační teorie, názory, které občas mohou působit vychovatelsky, od nelibosti k Benešovi přes vizi konce západní civilizace po migrační krizi. Stejně jako se navracejí apokalyptické předpovědi a mnohé dějinné procesy, i celý román funguje na principu zrcadlení a opakování. Koneckonců sám Hnát vymyslí nekonečnítko, tedy soustavu mnoha zrcadel, která způsobuje iluzi nekonečnosti. Opakují se životní osudy, historie, to, co platilo, mizí, nebo se naopak znovu a znovu objevuje. Bohužel frekvence opakování motivů působí mnohdy návodně a zbytečně. Někoho může zklamat i vyvrcholení celé knihy: i když emotivně silné, je pouze logickým vyústěním celého příběhu, naplňujícím to, že se lidé nikdy nepoučí.

Přestože Andělí vejce není tak skvělé jako Mlýn na mumie, opět nabízí zábavné absurdní domýšlení reálných faktů, groteskní postavy a vytříbený jazyk. Vesnická idyla se navíc během příběhu (a Hnátova života) mění v pikareskní román, kroniku, válečnou literaturu, dobrodružný příběh s fantaskními a nadpřirozenými motivy, legendu atd., díky čemuž má kniha spád a ani na okamžik nenudí.


Petr Stančík

Andělí vejce

Vydalo nakladatelství Druhé město,

Brno 2016,

200 stran.

Úryvek z knihy