LITERÁRNÍ BAŠTA

Krajiny Metropole smrti hovoří o zoufalství, kterým člověk prošel, vyprávějí o uvědomění, že se ztratila víc než jedna generace, že mezi námi dodnes zůstala spousta těch, kteří v sobě nesou stín minulosti, protože byli na místě, kde člověk tak snadno přestane být člověkem. A s tím samozřejmě souvisí i nutnost a snaha se s takovou situací vypořádat. Ale jak, jak vyplnit prázdno, v němž se ztratily miliony lidí, a jak se z tohohle vědomí nezbláznit? S tím přichází i jeden z nároků, který je na čtenáře kladen – aby si uvědomil, že tohle prázdno navždy zůstane i mezi námi, co jsme se narodili o generace později. Autor na čtenáře vyvíjí nátlak – totiž aby nezapomněl, aby četl a vnímal.

Právě morální aspekt problematizuje knihy s podobnou tematikou. Vyvstává totiž otázka, zda redukujeme jejich poslání na mravní apel, nebo je čteme jako literární dílo, tedy s estetickými nároky na jazyk, obraznost. Otto Dov Kulka je myslím v tomto ohledu úspěšný jednak volbou jazykových prostředků (zde bych vyzdvihla práci Magdaleny Křížové, která knihu přeložila z hebrejského originálu a podařilo se jí zachovat její specifický elegický tón), jednak funkční výstavbou knihy, propojením jednotlivých částí.

Předností je i autorovo odborné zaměření; i když se proti němu vymezuje a několikrát opakuje, že jde hlavně o jeho autentickou výpověď. Nicméně z knihy je znát, že Kulka umí postavit vlastní zkušenost a vzpomínky do pevnějšího a obecnějšího rámce. Skrze vlastní zkušenost se snaží zúčtovat s historií člověka vsazeného do 20. století. Ve vypravěčském hlase, který dává knize její specifický ráz, se sjednocuje osobní reflexe a schopnost historika abstrahovat od konkrétních jevů k obecně platným závěrům.

Krajiny osobní mytologie

Vypravěčův hlas je velmi podmanivý: Polorozpadlé betonové sloupy vedle nich se nakláněly každý jinam a trčely z nich do všech stran kotouče ostnatého drátu, jedny visely dolů a další se plazily ve vlhké trávě – ve vlhké, zmáčené trávě – a to všechno se prostíralo od obzoru k obzoru.

A ticho. Ohromující ticho. Ani ptačí zacvrlikání. Jen nehybný klid, prázdno. A úžas – nad tím, že tato krajina, která se dřív hemžila lidmi jako v mraveništi, krajina černající se armádami otroků, zástupy mířícími ke krematoriím, se znenadání pohroužila do mlčení.

A pusto všude kolem.

Popis temné krajiny imituje nevinné vidění, které v sobě nese něco z normálního světa, ale pod tíhou absurdity, v níž každá naděje rychle selhává, se obrazy vždy promění v další variace hrůzy a smrti.

Od té doby si neustále kladu jednu a tutéž otázku, která mě zaměstnává dodnes. Nejde ani tak o to, co vedlo Imreho k rozhodnutí založit v táboře dětský pěvecký sbor – vždyť to by se dalo vysvětlit tím, že smyslem celé této vzdělávací instituce pro děti bylo uchovat si zdravý rozum, něčemu se věnovat – nýbrž spíše o to, jaké vnitřní přesvědčení ho přimělo vybrat právě tuto píseň a nechat zaznít její slova – pokládaná za univerzální manifest všech, kdo věří v ideály lidství, humanismu, v budoucnost – naproti krematoriím, kde nejspíš jedinou jistotou bylo, že žádná budoucnost není. Šlo snad o projev vzdoru, možná na pohled absurdní a postrádající smysl, přesto však vedený snahou nevzdat se, neztratit víru a tvrdošíjně dál lpět na hodnotách, které mohou umlčet jen tyto plameny, avšak nic z toho, co jim předcházelo? Jinými slovy, dokud člověk dýchá, má svou svobodu, něco v tom smyslu?

Zde se ukazuje druhá poloha vypravěče, který dokáže z pasáží popisujících kraj Metropole smrti plynule přejít do meditativní polohy. Jazyk je pak mnohem věcnější, rezignuje na obraznost. Jsou to stále vzpomínky jedné a téže osoby, ale suchý popis mnohem snáz postihne kontrast mezi realitou a tím, jak byla v daném prostoru vnímána. Přesně tyto dvě polohy vypravěčského hlasu odpovídají základnímu rozporu, který s tímto typem literatury přichází – vztah mezi subjektivitou a objektivitou. Otto Dov Kulka není jediný autor, který se s touto výzvou musí nějak vypořádat. Jako mnoho dalších, stojí i jeho kniha na autobiografickém podloží. Usiluje o přesnou výpověď s jedinečným viděním dané skutečnosti, ale s možným přesahem, čemuž odpovídá i podtitul knihy: Zkoumání paměti a imaginace.

Subjektivita je daná nejen specifickým užitím jazyka, podílí se i na uspořádání dějové linie, která v sobě nese mnohé odbočky. Dětství strávené v koncentračních táborech je pro autora synonymem konfrontace s mezní situací. Jeho vlastní paměť tvoří myšlenkovou základnu textu, komentáře, které k vlastním vzpomínkám přidružuje až s odstupem let (v době, kdy začal své vzpomínky nahrávat a později sepisovat), fungují právě jako snaha o zobecnění, o hlubší pochopení. Pak se celý text, který se povahově blíží svědectví, slévá ve veletok úvah o člověku vůbec, což občas působí rušivě ve vztahu k pasážím, kde autor jazyk lyrizuje. Důležité místo mají v knize fotografie, které mapují krajinu koncentračních táborů, spojují osudy s tvářemi – jednotlivé osoby pak dostávají mnohem konkrétnější kontury.

Specifickým zásahem do kompozice celé knihy jsou tři zařazené básně od neznámé autorky. Kdosi je vynesl na svět z předsálí plynových komor. Vychází z nich neuvěřitelná síla, protože v sobě nesou jeden jediný a poslední výkřik duše. Byly napsány bez kontaktu s literárním prostředím, jsou jen velmi emotivní svědeckou výpovědí doléhající z času a místa, o nichž Kulkova kniha referuje přece jen s větším odstupem.

Vzpomínky a vyprávění nakonec splynou ve dvou posledních částech knihy. První jsou deníkové záznamy snů. Vypravěč se v nich vrací nazpět do dětství, do prostoru, s nímž se svázal do konce života. Jako by neustále utíkal před smrtí, která ho měla už dávno dostihnout, ale nedostihla, a on je teď nucen v tomto paradoxu existovat. Druhou částí je odborný esej z roku 1984. Autor se v něm – už z pohledu historika – zabývá existencí takzvaného rodinného tábora v Osvětimi. Snad i proto, že právě tam strávil určitou – nacisty přesně vyměřenou – dobu.

A tak člověk sedí mlčky nad knihou a ta ho pokoří a zastaví, protože Krajiny Metropole smrti jsou svědectvím o minulosti, jež se vlila do konkrétních lidských osudů. S tímto vědomím byla ostatně kniha psána. Jsou to sice vlastní autorovy vzpomínky, jeho interpretace, prostor osobní mytologie, určitá cesta k pochopení nejhlubšího traumatu člověka, který žil tak dlouhý čas s ortelem smrti, ale východiskem je nutnost vyslovit se, aby i ti další, kteří budou chodit po této zemi, pochopili, že se Osvětim natrvalo vryla do našeho kolektivního vědomí.

Krajiny Metropole smrti artikulují zkušenost, jež se tehdy nashromáždila v dětských očích, aby se mohla stát výpovědí o tom, kolik podob má lidství a jak nepředvídatelný může být lidský osud. Rekapitulují, co člověk ztratil, pohřbil v krajině, kam nedoletí ani ptáci; která zůstane synonymem pustoty a nehybnosti, přestože jí prošly miliony lidí. Každý z nich jednotlivě měl své vlastní vidění toho místa i paměť prostoru, odkud přišel, a všichni společně přispěli k finální podobě elegie, kterou nám tu Otto Dov Kulka přednesl.