Pohřebiště Osvětimi
Před 10 lety
Otto Dov Kulka: Krajiny metropole smrti, 2014.
Taxikář zaparkoval a já se vydal podél trati, kde mezi kolejemi prorážely kusy trávy, a vstoupil jsem branou dovnitř – podruhé v životě, tentokrát však pěšky, po svých. Ubíral jsem se cestou, kterou jsem bezpečně znal, a věděl jsem přesně, kam mě dovede. K táboru, který tam měl být, ale na jeho místě se od jeho obzoru k druhému táhly jen řady komínů, celý les cihlových komínů, pozůstatky z baráků, které byly mezitím rozebrány a zmizely. Polorozpadlé betonové sloupy vedle nich se nakláněly každý jinam a trčely z nich do všech stran kotouče ostnatého drátu, jedny visely dolů a další se plazily ve vlhké trávě – ve vlhké, zmáčené trávě – a to všechno se prostíralo od obzoru k obzoru.
A ticho. Ohromující ticho. Ani ptačí zacvrlikání. Jen nehybný klid, prázdno. A úžas – nad tím, že tato krajina, která se dřív hemžila lidmi jako v mraveništi, krajina černající se armádami otroků, zástupy mířícími ke krematoriím, se znenadání pohroužila do mlčení. A pusto všude kolem. Jinak ale všechno stálo na svém místě: les betonových sloupů, skoro jako bych je viděl opět hrdě vzpřímené a mezi nimi napnuté ocelové dráty, jako tenkrát, když jsme přijeli, oné noci ozářené snopy světel, které po nás sklouzávaly a doprovázely vlak, zatímco pomalu vjížděl dvoranou světel do Metropole smrti.
Toto však už nebyla tatáž Metropole smrti jako tehdy. Jen krajina naplněná tíživým smutkem. Bezútěšný obraz rozpadu a zániku. Všechno bylo na svém místě, jen jakoby vzdálené. Vzdálené ve své opuštěnosti, a přece palčivé. Podobně palčivé jako tenkrát, ale přitom jinak, už to nebylo nevinné. Už to nebyla krajina dětství, nýbrž – nechci to slovo říct, ale byla to hřbitovní krajina, pohřebiště Osvětimi.
(bč)
