LITERÁRNÍ BAŠTA

„Vždycky mi šlo o to, něčemu posloužit, to jest posloužit na jedné straně Islanďanům, kterým jsem hodně zavázaná, a na druhé straně českým čtenářům,“ řekla Helena Kadečková v životopisném rozhovoru v revui Souvislosti před osmi lety o překládání. „Zprvu jsem měla v úmyslu seznámit české čtenáře především se současnou norskou a islandskou literaturou. Až při pokračujících studiích na Islandu se mi víc otevřel svět staroseverského písemnictví, mytologie, ság a básní, a postupně jsem pochopila, že především v něm tkví hodnota neutuchající psavosti Islanďanů pro světovou kulturu. Islanďané psali ve středověku, kdy se jinde v Evropě psalo latinsky, nebo vznikala silně stylizovaná díla náboženská či dvorská, ve svém jazyce a všecko na sebe prozradili, psali víceméně ,jak jim zobák narostʻ, s ohledem na to, co před nimi vyprávěli už jiní, a bez povinné ideové autocenzury. Dozvídáme se jejich zásluhou mnohé, co se jinde v křesťanské Evropě už psát nesmělo, například pohanské mýty a náměty skaldských básní, anebo nechtělo ‒ všechny ty takzvané krutosti v ságách. Islandské středověké rukopisy nám zprostředkovávají daleko nejautentičtěji myšlení i mentalitu středověkého člověka, prapředka naší civilizace, a jsou nesmírně vděčným pramenem různých oborů, historie, etnografie, náboženství, antropologie, práva, uměnovědy, nemluvě o jazykovědě.“

Z nejstaršího severského písemnictví Helena Kadečková přeložila Ságu o Ynglinzích a Eddu Snorriho Sturlusona (1988 a 2003), Příběh Amleta, prince jutského, jak jej ve své dánské kronice napsal Saxo Grammaticus (1996), Staroislandské povídky (s Veronikou Dudkovou, 1999), Ságu o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku (s Veronikou Dudkovou, 2011), pro nové vydání upravila též Eddu v překladu Ladislava Hegera (2004).

Rozhovor o práci Heleny Kadečkové v oblasti staroseverské literatury jsme vedli s Jiřím Starým, který přednáší v Ústavu germánských studií FF UK a staroseverské literatuře a jejím překladům se věnuje soustavně. Jiří Starý uspořádal sám či s dalšími překladateli několik antologií staroseverských textů – soubor hrdinských básní Eddica Minora (2011), několik lživých ság (2015) a soubor třiceti příběhů o skaldech, nazvaný „A tehdy pronesl strofu…“ (2019). V roce 2021 vyjde výběr staroseverské křesťanské literatury pod názvem Jen pekla se bojím.

Mezi deseti překladateli příběhů o skaldech figuruje i jméno Heleny Kadečkové, která dva z nich přeložila pro soubor Staroislandské povídky. „Jména eddických básníků, kteří zbásňovali mýty a hrdinské příběhy, neznáme a zjevně nebyla pro staré Seveřany důležitá. Skaldské básně byly naproti tomu vnímány jako díla jmenovitých autorů a ti zas byli vnímáni jako postavy, o které se stojí za to zajímat. Plody tohoto zájmu byly dva: jednak takzvané ságy o skaldech, kterých máme kolem sedmi osmi, jednak takzvané příběhy o skaldech – o dost kratší vyprávění v rozsahu půl strany až deset stran. Těch se zachovalo kolem třiceti a právě ony tvoří obsah této knihy,“ představuje v rozhovoru antologii její hlavní editor.

Za příznačný rys překladatelského stylu Heleny Kadečkové považuje Jiří Starý „snahu navázat blízký kontakt se čtenářem“ a demonstruje ji na volbě slov i gramatických prostředků. Dále hovoří o jejím významu pro obor jako takový: „Role Heleny Kadečkové pro vědeckou činnost zabývající se staroseverskou kulturou i pro překlady staroseverské literatury byla zásadní.“ V té souvislosti Jiří Starý připomíná významné předchůdce, na které bylo možné navázat – Leopolda Zatočila či Karla Vrátného. „Nicméně po druhé světové válce se staroseverskými texty pracoval už jen Ladislav Heger. Ten ovšem musel po roce 1948 Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy opustit a zbytek života strávil jako zaměstnanec univerzitní knihovny. Vzdálenost mezi těmi dvěma místy je sice malá, ale pokud šlo o možnost vychovávat studenty, budoucí badatele a překladatele, byl to rozdíl zásadní. A jediný, kdo byl schopen vychovávat další generace lidí, kteří dokážou číst staroseversky, rozumět staroseverským textům a překládat je, byla Helena Kadečková.“

Ona sama v retrospektivním rozhovoru hovořila o nuceném odchodu Ladislava Hegera jako o okolnosti, která vedla ke stagnaci skandinavistky po roce 1948. „Tento germanista, lingvista a nordista se věnoval staroseverské literatuře a po odchodu, zatímco katalogizoval knihy v univerzitní knihovně, překládal staroseverskou literaturu, Eddu a ságy. Překládat středověké rukopisy je ovšem hodně náročné a v normalizační izolaci od zahraniční literatury to bylo takřka nemožné. Tím obdivuhodnější je, že v šedesátých letech dokázal z šuplíku své překlady vydat. Sama jsem se o něm dozvěděla až na Islandu, pak jsme se spřátelili a on byl tady v Česku můj jediný vzor a učitel, největší inspirace pro mé budoucí překlady staroislandské literatury. Na fakultu se nevrátil, protože jeho rehabilitace, o níž se v roce 1968 jednalo, se nestihla uskutečnit.“

K překladu starých památek se sama dostala mnohem později. „Až ke konci osmdesátých let, kdy jsem po velmi složitých vyjednáváních zase směla na Island. Všichni moji bývalí islandští spolužáci dělali své kariéry, jeden byl zrovna ministrem školství a jiný ho navedl, aby poslal jmenovité pozvání přes našeho ministra. Na Islandu jsem mohla dělat přes léto různé rešerše. Můj problém byl, že jsem v Česku byla absolutně sama, Heger už byl po smrti, nebylo s kým konzultovat nebo vůbec mluvit o společném zájmu. Tu totální samotu jsem dost těžce nesla. Každopádně jsem v té době přeložila Snorriho Eddu a Ságu o Ynglinzích a překlad měl dobrý ohlas, ocenil ho dokonce v roce 1989 Český literární fond a hlavně to někdo četl.“

Na konci osmdesátých let vyšla také její vysokoškolská učebnice Dějiny severských literatur: Středověk (1989, 1993 a 1997), podle Jiřího Starého „historie staroseverské literatury, jaká v Čechách do té doby ani potom nikdy nevyšla“.

O otázce, co bylo z práce Heleny Kadečkové na tomto poli podle něj nejdůležitější, uvažuje Jiří Starý takto: „Byla to její pedagogická práce. Překlady byly bezesporu zásadní, ale pedagogická činnost byla důležitější, protože jeden překlad se vždycky nahradí, ale člověk se nahradit nedá. Kdyby tady nebyli lidé, které svým nasazením a přesvědčivostí pohnula, aby se staroseverské literatuře věnovali, už by tu žádné další překlady nevznikly. A kdyby tady nebyl její permanentní tlak na kvalitu a filologickou úroveň vznikajících překladů, byly by podstatně horší, než jsou.“

V závěrečném dílu našeho seriálu se obrátíme od dávné minulosti k blízké budoucnosti: k dílům Heleny Kadečkové, která se nyní k vydání připravují.

(článek je upravenou verzí textu psaného pro webové stránky Cesty domů)