LITERÁRNÍ BAŠTA

První díl cyklu Advent s Helenou Kadečkovou připomněl novelu spisovatele Gunnara Gunnarssona Advent, která ji v mládí nasměrovala k islandské literatuře a nakonec se stala jejím posledním překladem ze skandinávských literatur do češtiny. V druhém videu, které zveřejňujeme dnes, o Heleně Kadečkové hovoří Helena Březinová, v devadesátých letech 20. století její studentka a dnes vedoucí oddělení skandinavistiky Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. „U Heleny jsem se doufám naučila poctivou práci s textem. To znamená obětovat textu, který člověk překládá nebo interpretuje, všechno. Nechat na něm spoustu modřin a mozolů a snažit se ho pochopit nejenom formálně, ale i v kontextu doby a společnosti, v níž vznikl,“ říká o své učitelce.

Helena Březinová překládá z dánštiny (z beletrie knihy spisovatelky Helle Helle, k dalším autorům patří Naja Marie Aidtová, Pia Juulová, Hans-Jorgen Nielsen či Peter Høeg), z islandštiny přeložila Sjónovu knihu Syn stínu (2008). V roce 2018 publikovala monografii o pohádkách H. Ch. Andersena Slavíci, mořské víly a bolavé zuby.

V rozhovoru se prolínají dvě hlavní témata: Helena Kadečková jako překladatelka a učitelka. Z jejích početných překladů moderní severské literatury, především z islandštiny (Jóhann Ólafur Sigurðsson, Þórbergur Þórdarson, Halldór Stefánsson, Halldór Laxness, Guðbergur Bergsson, Fríða Á. Sigurðardóttir, Jón Kalman Stefánsson, Auður Ava Ólafsdóttir, Gyrðir Elíasson, Sjón, Gunnar Gunnarsson) a norštiny (Cora Sandelová, Knut Hamsun, Liv Ullmannová, Tarjei Vesaas aj.), vyzdvihla Helena Březinová román Rybí koncert od islandského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1955) Halldóra Laxnesse. „Je to podle mě Island v kostce – islandská mentalita, islandská společnost, přestože román se odehrává kolem roku 1900 a Laxness ho napsal v roce 1957,“ soudí Helena Březinová i na základě zkušeností ze svého ročního pobytu na Islandu. Český překlad od prvního vydání v roce 1978 znovu nevyšel, proto z něj uvádíme alespoň krátkou ukázku.

Helena Březinová také připomněla původní knihy Heleny Kadečkové – mj. převyprávění staroseverských mýtů Soumrak bohů (1998, 2009 a 2018). To se nedávno dočkalo třetího vydání v nakladatelství dybbuk, jež vydává práce Heleny Kadečkové dlouhodobě (naposledy vloni vydalo podruhé její překlad Hamsunova románu Hlad).

Překlad patřil i k dovednostem, které Helena Kadečková vyučovala. „Studentům předala obrovský respekt k překládanému textu a řemeslo. Důslednost, důkladnost a důraz na váhu slov, na jejich význam,“ shrnuje Helena Březinová. „Byla velice svérázná učitelka. Nikdo neprošel jejími kurzy, aniž by si ji zapamatoval. Zapsala se do myslí všech, ať už pozitivně, nebo negativně, protože byla velice rázná, nešla pro ostré slovo daleko, byla to stará škola – učitel, který vám řekne velice upřímně, že jste něco nezvládli. Zřídkakdy pochválí a ta pochvala se musí číst mezi řádky, ale vždycky vás upozorní na to, co děláte špatně. Někoho to odradí, ale mnoho studentů motivovala a zapálila pro obor. Vychovala řadu skandinavistů, nakladatelů, překladatelů, vyslanců i velvyslanců ve skandinávských zemích.“

Podle Heleny Březinové měla Helena Kadečková nezastupitelný význam i pro rozvoj celého oboru v druhé polovině 20. století (na domovské katedře učila od roku 1958 do roku 2011). „Když nastupovala na fakultu, dala se tu studovat jenom dánština, ale díky ní se nabídka skandinávských jazyků rozšířila na švédštinu, norštinu i islandštinu. Obor celou dobu držela, dalo by se říci fyzicky, protože odučila většinu kurzů sama včetně teoretických předmětů, někdy i praktický jazyk.“

Sama Helena Kadečková na učení po roce 1968 v rozhovoru pro revui Souvislosti vzpomínala takto: „Rok 1968 byl pro mou generaci hodně důležitý. Musím poznamenat, že překládání bylo asi jedno procento mé činnosti, protože devětadevadesát procent jsem věnovala fakultě a nordistice. (…) Tehdy jsem si představovala, že skandinavistiku posílím, byla jsem tu vlastně sama s dánským lektorem. Podařilo se mi sehnat švédského lektora a chtěli jsme v roce 1969 otevřít švédštinu. Přihlásilo se tolik uchazečů, že by bylo škoda jich většinu odmítnout, takže se nám podařilo otevřít i norštinu. Jenže norského lektora už se sehnat nepovedlo a já v tom zůstala sama. Musela jsem učit norštinu, přitom jsem ji upřímně řečeno pořádně neuměla, respektive byla jsem předtím asi půl roku v Norsku a absolvovala jsem dva letní kursy. Musela jsem opatřit všechny učebnice, opisovat přes kopíráky studijní materiály a po celou takzvanou normalizaci jsem učila všech pět ročníků norštiny plus veškerou literaturu všech tří jazyků od runových nápisů až po nastupující postmodernu. Island byla pralinka, kterou jsem si vůbec nemohla dovolit, jen občas jsem učila několik zájemců, to ani nebylo započítáno do úvazku. Učení vyčerpalo veškerý můj čas a k překládání jsem se dostala o prázdninách nebo o nedělích a byla to pro mě radost, únik z té mizérie, protože na germanistice vládly poměry skutečně nelidské. Ale protože bylo potřeba skandinavistiku udržet, dělala jsem to ráda a překládání byla autoterapie.“

Z rozhovoru s Helenou Březinovou vyplývá, že se tato sázka na budoucnost vyplatila. Věděla o tom i Helena Kadečková, která v již citovaném interview v roce 2012 vyslovila na adresu mladších kolegů skandinavistů jasnou chválu, kterou už nebylo potřeba číst mezi řádky: „… co se týče dánštiny, švédštiny a norštiny, necítím už vůbec potřebu se do překládání z těchto literatur plést a mám tu úžasnou výhodu, že se můžu věnovat islandské literatuře, do té se nikdo příliš nežene. Vlastně je tu jediná má studentka a bezvadná překladatelka Marta Bartošková. Islandština je těžká, navíc je potřeba na Islandu pobýt, a ani nejnadanějším studentům nordistiky, kteří mají mnoho jiných možností, se nechce tuhle klauzuru podstoupit. Ale staroseverské literatuře se přímo v našem ústavu věnuje Jiří Starý, je jiného vzdělání než já, filozof a religionista, takže má jiný přístup a je zdaleka nejpovolanější. A jsou tu i další mladí lidé na svém místě, to je radost.“

Příští video a článek věnujeme jejím překladům ze staroseverštiny a antologii příběhů o skaldech, kterou spolu s kolegy sestavil a nedávno vydal právě Jiří Starý. A nechybějí v ní ani překlady Heleny Kadečkové.

(článek je upravenou verzí textu psaného pro webové stránky Cesty domů)