LITERÁRNÍ BAŠTA

Když dědeček vyšel z kůlny do uličky za stavení, kde slunce svítilo na rybí šupiny, povstal příchozí z pytle, padl na kolena vedle svého břemene, sundal klobouk a žmoulaje ho rukou, pravil se sklopenýma očima:

„Dnes v noci jsem ti vzal tady tu rašelinu v pytli, Björne, ukradl jsem ji z hromady tamhle u kůlny.“

„Hleďme,“ opáčil dědeček. „To byl věru darebný čin. Přitom jsem ti jí dal plný pytel ani ne před týdnem.“

„Vždyť jsem taky celou noc nezamhouřil oko, jak mě trápilo svědomí,“ přiznal zloděj. „Nevpravil jsem ráno do krku ani tu kapku kafe, na kterou jsem zvyklý. Vím, že mě už v životě nečeká jediný šťastný den, jestli mi neodpustíš.“

„To jsou mi věci,“ řekl Björn ze Stráňky. „Ale pokus se aspoň vstát a nasadit si klobouk, když spolu mluvíme.“

„Bojím se, že v životě už nikdy nebudu moct vstát. Natožpak nasadit si klobouk.“

Dědeček si vzal slavnostně šňupeček: „Není divu, že ti není dobře po těle, po takovém činu. Můžu ti nabídnout drobet tabáku?“

„Bůh ti odplať takovou velkodušnost,“ odpověděl zloděj. „Ale myslím, že si ji nezasloužím.“

„Toť, toť, zatrachtilé nadělení. Takovou věc si musím pořádně rozmyslet. Nechtěl bys zajít do světnice a vzít zavděk hrnkem kávy, než se spolu domluvíme?“

Zanechali lup na slunci uprostřed uličky a zamířili do chalupy.

„Zasedni zvesela ke stolu, ať je nám dobře pospolu,“ vyzval dědeček zloděje, když vešli do světnice. Ten strčil pomačkanou hučku pod židli a zasedl.

„Že nám ale letos požehnané počasí přeje,“ poznamenal dědeček. „Od konce dubna nebylo dne, aby ryby nezabraly.“

„Ba, požehnané počasí,“ odvětil zloděj.

„Člověk málokdy vidí takové tresky jako tohle jaro. Masíčko růžové a voňavé jako květ.“

„Ba, požehnané tresky.“

„A což ta tráva na loukách!“ pokračoval dědeček.

„Ba, to je travička. Taková se hned tak nevidí,“ přitakal zloděj.

Babička je obsluhovala. Muži vedli řeč o počasí na moři i na pevnině a pomalu usrkávali kávu. Když dopili, zloděj povstal a poděkoval podáním ruky za pohoštění. Zvedl klobouk z podlahy a měl se k odchodu. Dědeček ho vyprovázel do uličky mezi chalupou a kůlnou a zloděj stále mačkal klobouk v ruce.

„Nechceš mi něco říct, než odejdu, Björne?“

„Nechci,“ odvětil dědeček. „Spáchal jsi čin, který Bůh nemůže odpustit.“

Zloděj si povzdechl a tiše zahovořil: „Tak ti tedy ze srdce děkuju za kafe, milý Björne, a buď sbohem. Nechť ti Pánbůh žehná po všechny tvé dny.“

„Buď sbohem,“ řekl dědeček.

Když host procházel křížovou brankou, pořád ještě s kloboukem v ruce, dědeček na něho zavolal: „Hej, nechceš si odnést ten pytel i s tím, co v něm je, brachu? Čerta mi záleží na jednom pytli rašeliny.“

Zloděj se z branky vrátil a podal dědečkovi ještě jednou ruku na znamení díků, ale nevypravil ze sebe slovo. Když si nasazoval klobouk, třásla se mu brada. Potom si hodil pytel na ramena, vsoukal se s ním znovu do křížové branky a odcházel stejnou cestou, odkud toho požehnaného dne přišel.