Ročník: 1978
Noc. Svíčky. Hudba. Vůně kostela. Pryskyřice. Porodnice U sv. Apolináře v Praze. Narodila jsem se jako vánoční dárek. Znáte to, nemůžete se zalíbit všem. Někdo dárek ocení, jiný nad ním ohrne nos; děláte lidem radost, ale jen do chvíle, než zjistí, že máte vlastní hlas. Tak už to na světě chodí.
Jmenuji se Linda. Narodila jsem se za totality a miluji vůni lípy. Přestože jsem svým jménem připoutaná k této zemi, mám toulavé nohy (asi to bude ta mongolská krev, která příslušníkům mého rodu údajně koluje v žilách od nájezdu Tatarů). Cestovat po světě je pro mě totéž jako dýchat kyslík (netřeba dodávat, že bez něj nemůžu žít).
Londýn nazývám svým druhým domovem. Tam jsem vlastně pochopila význam slova „domov“ a naučila se milovat i ten první, rodný domov (teď už si dokážu připustit, že zde jsou moje kořeny). Můj anglický svět tedy nikdy nebude příliš vzdálen od toho českého. Přestože jsem však unášena dvěma jazykovými proudy, těžko snáším, když se tyto vody mísí. Neříkám, že je lehké udržet obě řeky v jejich korytě a být jim oběma stejně dobrým vládcem, někdy na to člověk sám nestačí. Proto ctím zásadu „když něco nevíš, tak se zeptej“, a věřím, že i v jazyce si máme a musíme pomáhat, protože „víc očí víc vidí“, jak to formuloval můj kamarád z cechu Dobré češtiny. Proto jsem se do tohoto projektu zapojila. Od čeho bych jinak byla dárek?
Před 10 lety v kategorii Nezabyjež
Předškolní holčička: Tatínku? Proč je na té ceduli namalovaná
kravička?
Tatínek: Protože tady po té silnici často jezdí koníčci, víš,
Andulko?
Předškolní holčička: Aha.
Před 10 lety v kategorii Dobrá pasáž
Anton Pavlovič Čechov: Pavilon č. 6, Povídky, 1988.