LITERÁRNÍ BAŠTA

Od 29. června do 4. července se v Ústavu pro českou literaturu na Florenci a hlavní budově Akademie věd na Národní třídě odehrával V. kongres světové literárněvědné bohemistiky s názvem „Válka a konflikt v české literatuře“. Téma záměrně přesáhlo rámec aktuálního výročí první světové války, a tak v příspěvcích bohemisté z celého světa reflektovali motivy války, konfliktu či násilí v textech Jáchyma Topola, Franze Kafky, Richarda Weinera, Vladislava Vančury a dalších. Ani Velká válka ovšem nepřišla zkrátka – byla připomenuta například v pojednání o vztahu mezi italskou a českou literaturou v letech 1914 až 1918, několikrát došlo samozřejmě na Švejka. Jeden tematický blok zacouval ještě hlouběji do českých dějin, ke konfliktu, který se rozhořel okolo Jana Husa, dalšího letošního jubilanta. Více než stočlenná základna přednášejících byla pestrá a zajímavá. Však už na úvodní tiskové konferenci zaznělo, že člověk z Maďarska, Toronta, Turecka nebo Jižní Koreje studující český jazyk a literaturu musí být tak trochu podivín.

Měl jsem to štěstí zúčastnit se kongresu jako pomocný pořadatel, a tak jsem se mohl opájet pocitem, že beze mě by všichni ti studovaní doktoři a profesoři padli vyčerpáním, pokud by se mi zlíbilo neuvařit jim o přestávce kávu. Bylo jen na mé vůli, zda dostanou do karafy s vodou citron. Někteří by ani nemohli přečíst svůj příspěvek, kdybych jim povýšeně oznámil, že v tiskárně došel papír. K mým povinnostem patřila také kontrola a distribuce visaček se jmény. Jejich první přezkoumání mě usvědčilo z naprostého akademického diletantismu. Jsem si vědom rozdílu mezi titulem PhDr. před jménem a Ph.D. za jménem, ale odolal jsem pokušení oslovovat dotyčné malý a velký doktore. Leč na některých cedulkách jsem objevil zkratku PhD. – tedy bez tečky uprostřed. Zděsil jsem se, že je budu muset narychlo před vyčkávajícími návštěvníky z Ústavu slovenskej literatúry SAV předělávat, ale naštěstí mě napadlo překontrolovat zkratku na internetu. A ejhle, na Slovensku se PhD. píše bez tečky! Slováci si evidentně, jak se ukázalo už během pomlčkové války, kde šlo ovšem o spojovník, na zvláštnosti v užívání interpunkčních znamínek potrpí.

Avšak i jiné země mají svá specifika ve zkratkách titulů. Jak při předávání visačky třeba oslovit výše zmíněného dr.h.c. či M. A., M. St.? V prvním případě se jedná o titul doctor honoris causa, čili čestný doktor, takže opět postačí prosté pane doktore. M. A., M. St. jsou v anglofonních zemích zavedené zkratky pro Master of Arts a Master of Studies. Mastre přece nikomu říkat nebudu, takže jsem se mile usmál a visačku mlčky předal.

Takových příležitostí k mlčení bylo během kongresu samozřejmě více. Při podobných akcích se vědecké kapacity přirozeně kumulují a jediný způsob, jak správně vyhodnotit, s kým mám právě tu čest, byl neustále po očku koukat do Internetové jazykové příručky. Tu mají ostatně na svědomí kolegové pořadatele kongresu z Ústavu pro jazyk český. Ale ani Příručka vám neporadí, pokud narazíte na titul za jménem BA (Hons). Nenechte se zmást, nejde o čestného bakaláře, ale o vyšší stupeň bakalářského vzdělání se specializací na umění, právo či chemii, udělovaný v anglosaských zemích. Naštěstí bakalářským titulem stejně nikoho neoslovujeme.

Mé intenzivní rychlostudium titulů však nemělo takový efekt, jaký jsem očekával. Ukázalo se totiž, že všichni světoví bohemisté se mezi sebou znají, nemají potřebu se identifikovat a visačky schovávají v kapse. Nakonec jsem se v hektickém víru dění uchýlil k velmi nevědecké metodě: pokud je od oka bohemistovi či bohemistce padesát či méně let, musí se spokojit s oslovením doktor, nad padesát už to může být jedině profesor.

S jakou nostalgií vzpomínám na gymnázium, kde byli jenom samí profesoři.