Život bolí
Před 8 lety ·· Daniel Kubec
Literární bašta recenzuje novelu Anny Bolavé Do tmy
Představme si, že vstoupíme do vlaku a hledáme volné kupé. V posledním vagonu sedí osamělá ženská neurčitého věku s rozcuchanými prořídlými vlasy, je oblečená do nesourodých hadrů a v ruce svírá igelitovou tašku, ze které se sypou oranžové kvítky. Krátce a bez zájmu se na nás podívá. Můžeme si představit, odkud ta žena pochází, jak žije den za dnem, na co myslí, jakými slovy vede svůj vnitřní monolog, na co vzpomíná a čím je posedlá. Obdobných vyprávěcích postupů využívala ve svém díle Virginie Woolfová. Anna Bolavá představuje takovou postavu ve své prozaické prvotině Do tmy.
Hlavní postava je zároveň vypravěčkou knihy. Právě se vrací z pracovní návštěvy Prahy, kde si přivydělávala na své skromné živobytí jako překladatelka, což bylo jejím posledním pojítkem s praktickým způsobem života. Jenže ona se této činnosti vzdala, aby se mohla zcela oddat své skutečné vášni.
Veškeré informace o vypravěčce, jejím životě a prostředí se dozvídáme pouze z jejího asociativního uvažování. Do poloviny knihy tak zjistíme, že se jmenuje Anna, opustila svého jednorukého muže, protože se nesnesla s jeho tyranským otcem. Anně je asi čtyřicet pět let, stupňuje se u ní nepojmenovaná nemoc, snad má vliv i na její světloplachost, neustálé bolesti hlavy a vypadávání vlasů. Má dvě sestřenice – svoji sousedku pěstitelku muškátů Marcelu a lékárnici Milušku –, s nimiž se vídá, byť zřídka, a jen když se setkání nemůže vyhnout.
Několik míst v textu vyvolává dojem, že se proměňuje vyprávěcí perspektiva, a my nahlížíme do životů dalších postav, které žijí spolu s Annou v jihočeském maloměstě. Avšak i v těchto momentech zůstávají jazykové prostředky vypravěčky stejné, takže není jasné, zda se skutečně střídá perspektiva, anebo si Anna představuje životy druhých, od nichž je odtržena ve své samotě. Zvolená vyprávěcí technika tedy není dotažená, ale můžeme říct, že všechny postavy v knize spojuje osamělost, vyprávění se soustředí na příčiny tohoto pocitu a na hledání cesty ke sblížení. Jen Anna cestu nehledá a vytrvale sbírá byliny.
Však právě této činnosti se věnuje celá kniha. S vypravěčkou se setkáváme na přelomu jara a léta, kdy probíhá nejintenzivněji sběr, a tak veškerý svůj čas tráví sbíráním a sušením bylin. Vrcholem každého týdne se stává úterý, kdy se byliny prodávají ve výkupně.
Jména rostlin se objevují v názvech kapitol, jejich atmosféru určuje právě vztah, který si Anna k bylinám vytváří. Proto se kapitola, v níž Anna prožívá jeden ze svých nejsilnějších nervových záchvatů, jmenuje Třezalka, neboť tato bylina tiší rozjitřenost. Anna se uklidní, až když v noci ulehne v třezalkovém poli. Autorka si se jmény rostlin pohrává také v jazykové rovině, jednak používá slova, která mají týž kořen, aby rytmizovala text a provazovala svoje úvahy s názvy rostlin, jednak využívá synonyma k vytváření dalších asociací. Například v kapitole Divizna velkokvětá květ: „Prohlížím si diviznu zblízka a žasnu, jak dokonale je stvořená. […] Z čeho jsou utkané listy? Co to je za dokonalý materiál? Proč jsem jenom nestudovala byliny? Nemusela bych se rok od roku divit běžným věcem a znala bych všechny odpovědi.“
Bolavá pracuje s expresivitou, kterou vytváří pomocí krátkých, úsečných vět, jež staví do kontrastu s hovorovým a bezpříznakovým jazykem: „Pak jsme pokračovaly přes dvůr až do domu a pěly tesklivou hymnu přesličkové noci. Přicházely jsme slavnostně za naší vládkyní přesně tak, jak nám to sama přikázala. […] Pak nás odvedly do ložnice, kde ležela babička v posteli mrtvá. Byla umytá, učesaná a krásná. Netušila jsem, co se s ní stalo, ale hned jsem si všimla, že má jinou barvu. Byla úplně modrá.“
Mezi jazykovými prostředky je velmi patrné nadužívání ukazovacích zájmen: „Nesnesu ten pocit a taky tu bolest. Dělá, že tam není, ale ve skutečnosti se stupňuje, a to je nebezpečné. Podobně jako tohle zrádné slunce. Už by mělo zapadnout a dát pokoj, ale stále to nepřichází. Stojím špatně, skrze větve mi to občas zasvítí přímo do očí a čelem mi projede nůž…“ Překvapí také explicitnost a banalita některých sdělení: „Trhání lípy je vznešená a krásná věc.“ Důslednost opakování těchto postupů napovídá, že nejde o stylistickou neobratnost autorky. Formulační triviálnost i opakování slov charakterizují vypravěčku. Vše v textu směřuje k jejímu vyjadřování a uvažování. Ač tento styl funguje konstantně v celé próze, může čtenáře začít iritovat; ostatně stejně jako vypravěčka sama.
Text zůstává nejsilnější v líčení Annina vztahu k bylinám a jejího intenzivního vnitřního prožívání a vnímání sebe samé. Dění, které okolo ní probíhá a které sama povětšinou ignoruje, se jeví jako nadbytečné. Záhadná smrt Annina tchána se v závěru očekávatelným způsobem vysvětlí. Funkce této dějové linky, stejně jako naznačených příběhů ostatních postav, zůstane záhadou.
Vypravěčka, děj i styl vyprávění novely Do tmy jsou pro čtenáře těžko uchopitelné. Hlavní postava se jeví jako posedlá sběratelka bylin, jež se propadá do maniakálního šílenství, ale nabízejí se nám motivy utvářející obecnější obraz člověka dobrovolně odtrženého od lidí, který má neustálou vůli k životu v samotě. Můžeme se snažit hledat návaznosti jednotlivých motivů a snažit se je pochopit, jenže to by nesměly být v závěru banálně a explicitně okomentovány. Nakonec zbude jediná nezodpovězená otázka: zda to hledání na dvou stech stranách za to stálo.
