Živí mrtví
Před 9 lety ·· Dagmar Plamperová
Literární bašta recenzuje knihu Bohem zapomenutí lidé od Alberta
Cosseryho
Ty, na které Bůh zapomněl a které nechal trčet v příšerném horku na předměstí Káhiry, potkal Egypťan Albert Cossery v Paříži deset let poté, co opustil rodnou zemi.
V jeho vzpomínkách se ztroskotanci v čase pohupují na okrajích pokroku
jako svěšené hrozny rezignací, zaprášení smutkem. Pro evropskou čtvrť,
roztahující se „jako prapodivné tělo běhny“ všemi směry, před
jejíž rychlostí a jednotvárností krajina prchá jako dostihový velbloud,
jsou a navždy zůstanou vyvrženci s odpornými těly bez duše, kteří
navzdory své otravnosti nehodlají zemřít.
„So much beauty in the world, so few eyes to see it!“
V pěti povídkových obrazech, napsaných v baudelairovském duchu, se postavy vyjevují jako pitoreskní obdoby flanérů. Polehávají pod hvězdami tropických dní, posedávají pod sluncem tropických nocí na dně svých vlastních a jedinečných fat morgán. Sní. Když se probudí, v mžiku ztrácejí svou pravděpodobnost a zůstávají pouhými „útržky opravdového děsivého života, plného úzkosti a utrpení“.
Cossery semknul své „padělky lidského druhu“ beznadějí, která umírá jako poslední. Sevřel je na písečné periferii a nechal je si hovět. Lenost, ať se to někomu líbí, nebo ne, má na světě místo, kde hraje prim. „Lenost není zlozvyk, ale forma rozjímání a meditace.“ Tedy aktivní pasivita, při které se dějí věci. Při troše hašiše neskutečné, opakované i opakující se až do okamžiku bez invence.
V ornamentech vybroušených k dokonalosti je tolik krásného smutku, že ho ani ten, kdo při čtení podvádí, nepřeskočí. I za ním totiž přiběhne dítě s otýpkou jetele pro beránka. A on, možná jako jediný, se nakloní přes okraj knihy a jednoho dítěti namaluje.
Albert Cossery
Bohem zapomenutí lidé
Přeložil Petr Janus.
Vydalo nakladatelství Rubato,
Praha 2014,
132 stran.