LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Žít pod kloboukem houby a doufat v osvícení

Před 5 měsíci ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Finch od Jeffa Vandermeera
 

Jeff Vandermeer nám po trilogii Jižní zóna přináší další psychedelický výlet do obtížně uchopitelného světa biologických anomálií, tentokrát skrznaskrz prorostlého slizkými houbami, v němž před sebou větry ženou mračna dusivých výtrusů a jemuž z podzemí vládnou nestvůrní Šeďáci. Ale není tohle vlastně jen přízemní a zaujatý pohled nás, docela obyčejných a všedních zástupců člověčenstva? Čím víc se totiž začtete do světa Ambry, plného skrytých dveří, významů, bizarností a protichůdných záměrů, tím spíš si uvědomíte, že tahle mince může navzdory vší logice, vnímání a naší omezené zkušenosti mít třebas i tucet stran.
 

Žít všemu navzdory

Asi nejblíže má město Ambra k Novému Krobuzonu z Nádraží Perdido Chiny Miévilla, a i zde bychom tedy klidně mohli použít nálepku new weird, jak bývá tenhle subžánr sci-fi označován. Představu o prostředí si můžete udělat i v porovnání s podmořskou říší Davyho Jonese ve druhých a třetích filmových Pirátech z Karibiku, jen s tím rozdílem, že tady namísto škeblí, korálů a planktonu narazíte na muchomůrky a choroše.

Hrdinou příběhu je titulní policista Finch, typický noirový detektiv, co dostává od života jednu facku za druhou, a přece stále kráčí dál. Zajímavější postavou je jeho kolega Wyte, který se kdysi připletl k oběti zločinu ve chvíli, kdy nakažené tělo explodovalo a nebohého Wyta proměnilo v cosi mezi člověkem a houbou. A celá tahle proměna výmluvně demonstruje i úvodní konstatování, že nejdůležitější roli hraje v románu právě prostředí. Ambru stravuje nemoc a Wyte je její příznak. Na druhou stranu se toho o něm jako o člověku moc nedozvíme, což ostatně platí i o všech zbývajících detektivech. Ne že by to něčemu vadilo, o to větší prostor dostává samotná Ambra a její pestrá minulost, která je především historií válek. Ačkoli to nebyl můj případ, je třeba uvést, že se čtenář může ve spletité minulosti města mnohdy ztrácet, neboť román Finch je až třetím dílem trilogie volně na sebe navazujících knih, přičemž ani jedna z předchozích dosud v češtině nevyšla. Kromě Ambry tu totiž máme ještě Kalifovu říši, dvě vzájemně soupeřící frakce lidí, už zmíněné houboidní Šeďáky a navrch jakousi armádu v poušti postupující proti chrámu s povstalci. O té se do poslední chvíle nedozvíme, co je zač. Možná se důležité informace skrývají v předcházejících knihách, možná taky Finch ještě neřekl poslední slovo a do Ambry se zase někdy vrátíme.
 

Kdo umí dobře hrát svou roli, pozná, když před ním hraje pouhou roli někdo jiný

Autorovi se ve městě invazivně napadeném houbou velmi dobře daří vykreslit atmosféru strachu, nedůvěry, přetvářky a nevyřčených tajemství. Velký bratr se dívá skrze všudypřítomné kloboučky hub, výtrusy povlávající vzduchem, houbovou stravu, kterou polyká každý, kdo nechce umřít hlady, i skrze Wyta, který už ani sám neví, čím přesně je, zdali pomateným člověkem, nebo skrytým agentem podzemí. Paranoidní sousedka Rathvenová horečně skrývá knihy, dokonce celé knihovny, na místě a v čase, do kterého už dávno nepatří, a odmítá tenhle relikt nechat pohltit všeprostupující vlhkostí a plísní. Samotný název Finch je hrou na schovávanou se čtenářem i šeďáckými agenty, neboť John Finch je samozřejmě klišé, pseudonym, kamufláž zakrývající někoho, kdo by jinak přišel o život, kdo by si o práci detektiva v městě okupovaném cizáky mohl nechat jen zdát. A kým se stáváme tváří v tvář smrti nebo při zoufalé ochraně našich blízkých? Někým jiným, koho ani sami v zrcadle nepoznáme, ale před ostatními hrajeme, že je to starý známý. Jako by každá z postav žila pod kloboukem houby – ví jen tolik, kolik jí dává stín klobouku, a doufá v osvícení.
 

Jsme sami, Johne, dokonce i když jsme spolu

S tématem kontroly, dohledu a strachu se úzce pojí i pocity odcizení. Nikdo neříká víc, než musí, a ještě si dává velký pozor při volbě slov. Je to Finchova milá Sitra, která se občas zastaví na příležitostný sex, beze slov, bez předsudků, bez emocí. Je to sousedka Rathvenová, která se zamyká v suterénním bytě, své podzemní „jeskyni“, jen se svými knihami. Je to fotograf, který si z největší možné dálky fotí trosky kdysi slavné Ambry, jen aby se jí co nejvíc přiblížil. Je to Wyte, kterého se pro jeho zohavené tělo všichni štítí, a tak zůstává opuštěný ve své páchnoucí ulitě. A je to Finch sám, jehož nejlepšími přáteli jsou kocour a ještěrka na zdi.

Postavy jsou chycené v „krysím závodě“ – vše, co činí, dělají proto, aby přežili. O to bohatší je však mnohdy jejich vnitřní svět, fantazie, míra konspirace a víra či doufání v lepší zítřky. Metaforou těchto snů je Dáma v modrém (opět žádné konkrétné jméno), která snad po desítky let vede skrývající se povstalce.
 

Nejsem detektiv. Nejsem detektiv

Samotný popis světa, jakkoli šťavnatý a barvitý, by k tak plnému prožitku a přesné vizualizaci nestačil. Autorský záměr – vyvolat ve čtenáři pocit, že se mu už už po rukou plazí úponky hub a malé vlásečnice, skrze ušní lalůčky už prorůstají malé kloboučky a z nohou, jimiž se neuváženě prošel bez bot a ponožek prašnou cestou, už se klubou zlatavě zářící spory – ještě znásobuje způsob nahlížení světa okem kamery. Vnitřní monology se vyznačují úspornými krátkými větami. Často bez sloves. Mnohdy jde o pouhé útržky či záblesky. Myšlenky, které se mísí s hrdinovými okamžitými vjemy a vzpomínkami, jež se při kontaktu s vnějšími projevy světa v mysli vybavují a nabízejí. To všechno charakterizuje detektiva Finche a zároveň definuje svět Ambry. Protože takhle si ho budete pamatovat.

Smím-li si dovolit osobní poznámku, chtěl bych říct, že nesnáším houby. Vařené nebo smažené je nemůžu ani cítit. Dělá se mi z nich špatně. Ale tohle jídlo jsem zhltnul s chutí a i díky výše zmíněnému postupu přípravy zmizelo z talíře nečekaně rychle.


 

Jeff Vandermeer

Finch

Přeložil Jakub Němeček.

Vydalo nakladatelství Argo,

Praha 2020,

421 stran.

Úryvek z knihy