Trosky Ambry
Před 3 lety
Jeff Vandermeer: Finch, 2020.
Být tam dole nebylo nic pěkného. Nad srázem mohl stát a dívat se kdokoli. Měli štěstí, že tam byl jen on.
Pod Finchem: strmé úbočí. Tvořily je odpadky. Kámen. Kov. Cihly. Minerály obalená hlaveň jednoho či dvou tanků. Roztrhané, vysušené cáry oblečení, jež kdysi mohlo být lidmi.
Nad tím vším se vznášel suchý, zatuchlý pach. Občas se do něj přimísil puch čehosi mrtvého, co bude ještě dlouho tlít. Finch už tu kdysi byl – když to býval prostě jen travnatý svah. Hezké místo. Místo, kam si mohly zajít na piknik zamilované dvojice. Nedokázal si představit, že by se kdy vrátilo do původního stavu.
Počasí se začalo kazit. Bylo šedavo. Na pouliční odpadky se vrhal divný horký vítr. Fičel mu do tváře. Opodál, na severovýchodě: Církevní čtvrť. Stále ještě vzdálené řady rozbitých věží, věžiček a kupolí. Zahalené kouřmem kontrastujících, rozvrstvených odstínů zeleně. Vypadalo to jako mlha. Jako něco ze sna, jenž přilétl z veliké dálky. Finch věděl, že zblízka je to jen náznak dřívější Ambry, místa, jemuž kdysi vládl operní skladatel, místa formovaného rudou a zelenou barvou.
(rh)
