Zhluboka dýchat poezii
Před 10 lety ·· Markéta Kořená
Pětatřicet básní, kterým nemusíme věřit, že „jsou z jednoho tejdne“, ale kterým musíme věřit, že je žene láska. K ženám, k jedné ženě, k jednomu muži, k životu, ale taky k neštěstí, když má punc ryzí bolesti. Oranžová obálka, oranžové akty vložené do knihy i titul Nádech Výdech evokují jakési pohanské rituály, které se na pozadí obrazů smyslného třeštění nad půvaby ženského těla skutečně odehrávají. O důvod víc označit aliterárněhistoricky poezii An Štičkové za vitalistickou, když už k tomu svádí básnický slovník záměrně redukovaný na slabikář a stylizace dětsky užaslých promluv. Ale když se řekne pohanství a třeštění, sluší se říct Rimbaud, jehož požadavku permanentního rozrušování smyslů se autorka, zdá se, rozhodla dostát.
Zas to bude průser a znova a znova / grandiózní maskar / ale nejde vás nevidět / nejde vás zatratit / jde vás jenom milovat / tmavovlasý přeludy s nádhernejma bokama / s vráskama kolem rtů / a s očima který bolí / pálí // Do prdele / Radši se zbláznit
Na první pohled se jedná o básnění živelné, spontánní jako dýchání, a i když nakonec připustíme, že ty texty byly napsány na jeden zátah, v čase stlačeném bolestnou touhou a steskem, je za nimi cítit kultivovanou tvořivou sílu a vytříbený intelekt (v tomto smyslu je Revolta programová báseň). Sevřená kompozice sbírky, aktualizace jazykových a myšlenkových klišé (Všechny jste stejný, Slunce se v zimě neudržuje, Jazyková), využití přerývaného rýmu či asonance v rytmické i sémantické rovině básní, využití emocionálního náboje vulgarismů i aluze, které texty rozpínají do časově i stylově disparátních uměleckých oblastí (odkaz na Williamse a Kryla ve verneovsky apokalyptickém Mrtvém ocelovém městě) – to jsou atributy originální a přitom poučené poetiky. O tvůrčí suverenitě konec konců svědčí i autorčina odvaha pustit do textu básnicky dosud nepetrifikovaná slova, potažmo přiznat přináležitost k podezřelému sociálnímu statusu mediálně závislé mladé generace (Virtuálně skutečná, Internetovej feťák, Vizuály).
Zůstaň zelená / a onlajn / na lajně / a mimo lajnu / krutě mimo lajnu / přítomná aspoň v tom umělým Vesmíru / Kde jsou všichni jenom jako / Ale ty / ty jsi tady i tam tak skutečná / a opravdová / Neviditelná / a přitom odhalená / úplně / skrz // Tvuj fejsbukovej profil
Ne všechno je ve sbírce Nádech Výdech dovedeno k dokonalosti, mám jisté pochybnosti, zda je vždycky domyšlené střídání velkých a malých písmen na začátku verše, nejsem si jistá, že se Štičková vždycky čestně vyrovnává s konkurencí přivlastňovacích zájmen můj a svůj (Nic se neděje, Krátká o měsíci) a zda je v básni Úpadkovej vztah záměrná alternace spojení bilancování a balancování na hraně. Naopak vím určitě, že verše Ve tvý tváři skýtající bolest nebo Aniž bych se nezhroutila jsou lapsy a že rozhodnutím ilustrovat sbírku intimní poezie vlastními akty si autorka naběhla k doslovnosti, která umělecký účin knihy možná neoslabí, ale určitě ani neumocní. Ale nijak to neotřásá mým přesvědčením, že Nádech Výdech je básnický čin a že energie, která ze sbírky srší, jen tak nevyprchá.
An Štičková
Nádech Výdech
Vydalo Nakladatelství David Laňka – No Limits,
Praha 2015, 60 stran.
Fotografie Martin Procházka.