LITERÁRNÍ BAŠTA

Jedna z prvotních otázek, na niž je třeba odpovědět a kterou si sám Kopřiva pokládá již v předmluvě nadepsané „Mendělejevova bleskovka“, zní, zdali měl pro knižní vydání text jakkoli upravovat či doplňovat. Nakonec tak neučinil a já se domnívám, že to knize nijak neuškodilo. „Seriál“ není rozdělen ani na kapitoly, nicméně pomyslné švy lze velice jednoduše najít (pokud se o to snažíte). Stačí si uvědomit rozsah jednoho seriálového dílu a tomu odpovídající porcování akce a zklidnění či katarze, které se musí pravidelně střídat i v rámci jednotlivých částí, a konečně scén do absurdna vygradovaných či zakončených před pomlkou tím nejméně očekávaným zvratem v ději. Román je samozřejmě možné číst i bez této informace, pokud jí ale disponujete, můžete si daleko více vychutnat práci s očekáváním. Například o takovém Edu McBainovi, autoru detektivek, se tvrdívá, že u jeho knih už několik stran dopředu víte, že někdo umře, a autor s tímto vaším očekáváním šikovně pracuje. U Kopřivy zase po pár stranách bez akce víte, že už prostě nějaká musí přijít (autor nám v předmluvě dokonce přesně vypočítává průměrně jeden dějový zvrat na 6,9 strany).

Ano, je to zběsilá, strhující akce od začátku až do konce a často nezbývá než knihu na chvilku zavřít, chcete-li si alespoň trochu vydechnout. Když totiž propuštěný voják s bojovými implantáty v těle, nadto bez špetky empatie, začne dělat zmrzlináře, nemůže to dopadnout dobře. Text je naštěstí složen z více prvků než jen z olova a rtuti.

De Clerk skutečně mnoho sociálního cítění nepobral, zato vcelku překvapivě touto výbavou oplývá přímý vypravěč v ich-formě. Vyprávějící já totiž vůbec není totožné s já prožívajícím a tenhle zdánlivě nesmyslný kontrast je zdrojem všudypřítomného humoru. De Clerk jde dál po stezce Heinleinova mariňáka Rica z Hvězdné pěchoty, rozkazy plní do puntíku a neobejde se bez nich ani v běžném životě – vtip vyplývá nejen z nedostatku empatie, ale i neschopnosti postřehnout metaforu, ironii či sarkasmus. Že je v místnosti dusno, znamená pro De Clerka jediné – že klimatizace nefunguje dle přijatelných parametrů. Když se má s lidmi kolem sebe bavit „normálně“, navázat obyčejný sociální kontakt, většinou zní jako stroj nebo počítačový program („Mohl bys nějakým triviálnějším způsobem explikovat, co se tam odehrálo?“). Což je v době masivního úbytku živé komunikace vzhledem k úloze sociálních sítí, mailů, nejrůznějších chatovacích programů a MMORPG her velice aktuální problém.

Vypravěč je naopak ironický, někdy i jízlivý, hýří černým humorem, přináší reflexi onoho vojáctví a využívá intertextuální odkazy. Ty vedou celkem logicky do oblasti fantastiky, především sci-fi, a to nejen literatury, ale i filmů, seriálů, a dokonce počítačových her. Představu o autorově intelektuálním a čtenářském zázemí si ostatně můžeme udělat už v předmluvě – Studený jako kámen, zmínka o Rutgeru Hauerovi, motto ze Schwarzeneggerova Komanda nebo pozdější odkaz na jeho bulvy při terraformaci Marsu. (Slza nostalgie mi nejednou ukápla.) Vy, kteří jste autora už po tomto výčtu odsoudili, vězte, že Kopřiva není žádné trdlo a do děje zakomponovává například i sémiotiku, de Saussurovo bilaterální pojetí znaku a otázku arbitrárnosti, orientuje se i v historii („To, co na mě dopadne, nepřipomíná ránu pěstí, ale spíš cosi, čím naprdnutá sumerská božstva vyhlazovala v povodí Eufratu příliš dekadentní národy.“) Mimochodem, část příběhu se odehrává i na Univerzitě Rolanda Barthese.

Kromě De Clerka vyprávějícího a prožívajícího zde hrají důležitou roli také komentáře zvenčí. Reflexi obstarávají nejprve všudypřítomné mediální titulky (zvýrazněné verzálkami), nahlížející jednání hlavní postavy po svém; později hraje stejnou úlohu televizní přenos baronky von Shutterové. Obdobnou reflexi poskytuje De Clerkovi jeho zesnulý, přesto nečekaně výřečný operátor Pauling, ve Rtuti pak holografická psychoterapeutka Širín Ebadiová. Tato postava však není oproti Paulingovi − navzdory mrazivému závěru − dostatečně vypointovaná.

Autor jde cestou technicistní linie sci-fi, přičemž naplno využívá poznatků z fyziky, chemie, anatomie, detailní znalosti vozidel, zbraní a jejich kalibrů – což je něco, co mě vždycky fascinovalo u Jiřího Kulhánka (to jméno nelze v této souvislosti nezmínit) a co mi vesměs chybělo u ostatních autorů subžánru: pokud to tam bylo, tak jejich texty zase postrádaly dravou přehlednou akci, vtip a nadhled. Využití poznatků z (lidské) anatomie je především v závěru Aktivní rtuti skutečně brilantní. Jestli nemá Kopřiva doktorát z medicíny, musel zhlédnout Byl jednou jeden… život ne jednou, ale nejméně stokrát za sebou.

V průběhu krvavé smršti doléhají ke čtenáři kromě zmiňovaného problému s komunikací i další mementa. Celá linie s mediálními zastupiteli zobrazuje děsivou skutečnost, že není důležitá pravda, jen její mediální obraz! Johauxovo poměrně přesvědčivé vysvětlení role mýtu ve společnosti a existence základních archetypálních příběhů nejenže působí svou intelektuální hladinou jako účelný kontrast k akční podívané, ale také dává příběhu hlubší dimenzi, ruší automatické dělení na černou a bílou a nabízí prostor k zamyšlení nad rolemi hrdinů i nás nehrdinů ve společnosti (ač ve vzdálené budoucnosti, v tomto směru však od té naší současné nikterak odlišné). Ve druhé části se konečně objevuje i osudovější rozměr, který mi dosud chyběl, jinými slovy – můžeme a máme důvod se o někoho bát. De Clerk naštěstí tuší, jak sám sebe „zařadit do správného mytologického narativu“, i když mu tentokrát místo olova z pórů kůže prýští kuličky rtuti.

Kopřiva má literární nadání i nezbytné teoretické zázemí, což mu ovšem nebrání si z jednoho či druhého dosti nevybíravě utahovat. „Když mi bylo pět nebo šest let, viděl jsem v televizi jednu ruskou pohádku a už tenkrát mě napadlo, co při sledování napadne každé dítě v tomto věku: že by bylo fajn Nastěnku na tom jejím copu oběsit. Ano, vím, co si teď myslíte – a máte pravdu. Už jako malé dítě jsem byl pěkný nezbeda.“ Co dodat. Konečně jsem našel knihu, kterou si odteď budu číst před spaním.