LITERÁRNÍ BAŠTA

Naproti divadlu je sochařský ateliér, v němž se rozervaný mladý umělec v nepředstavitelném tvůrčím utrpení snaží postihnout virtuální mnohovrstevnatost naší reality tím, že už čtyři roky lepí ze sirek všechny lokace Monkey Islandu [počítačová adventura – pozn. Dobrá čeština].

Přistanu na Stanově půjčovně lodí.

Model se rozletí na všechny strany. O stěny ateliéru zachrastí tsunami sirek. Rozervaný mladý umělec padne na kolena a zavyje. Jeho tvůrčí utrpení právě dostalo solidní upgrade. Což je dobře. Každé velké dílo by se mělo rodit ve strašlivých mukách. Není zač, chlapče. Co bych neudělal pro Umění?

[…]

„Já se zabiju!“ kvílí mladý umělec. „Zabiju! Skočím z okna!“
„Vidíš, to je dobrý nápad,“ vrhnu se vyskleným rámem do prázdna.
Teprve v pádu mě napadne, že by mě mohl zažalovat za plagiátorství.

 

Paranoia

Na schůzku s mediální analytičkou Emílií Balchovou dorazím s tříhodinovým zpožděním. Sice ze své exobarokní vilky odejdu s dostatečným předstihem a na letištním parkovišti se mi podaří ukrást přiměřeně svižný volkswagen, ale asi v polovině cesty se mě zmocní nutkavý pocit, že mě někdo sleduje. Že nikoho nevidím, pro mě není podstatné. Zkušenost mě naučila nebrat intuici na lehkou váhu. Rozumná dávka paranoie ještě nikoho nezabila. Takže zastavím uprostřed serpentin, poleju volkswagen benzinem, zapálím, shodím do propasti a zmizím ve skalách. V prvním horském městečku přepadnu pošťáka, obleču se do jeho uniformy, zahrabu se u cesty do jehličí a půl hodiny hlídám, jestli za mnou nikdo nejde. Potom si na nádraží koupím lístek do Kowary a nasednu na vlak jedoucí opačným směrem. Těsně před výhybkou na severní magistrálu vniknu do lokomotivy a namířenou pistolí přinutím strojvůdce, aby to otočil na Okaoo. Tam zabiju tři náhodné drogové dealery a odjedu na kole do Iwasy, kde vyhodím do povětří stodolu. To by je mělo zmást. K rockovému klubu Napalm to the Bone se přiblížím z jihu převlečený za velikonočního zajíčka.

Prostě standardní postup.

 

Učitelky udeří

Po každé slávě logicky následuje pád.

Padnu ústy na dlaždičky a jedu po zubech jako po inlineových bruslích. Zastaví mě až protější stěna.
Moje soupeřka proskočí dírou ve zdi ukázkovou skrčkou. Kvíknutí ortopedických podrážek o podlahu zanikne v hromadném třeskotu rozrážených dveří. Otevírají se po celé délce chodby a postavy, které z nich vybíhají, se řítí přímo na mě.

Tolik učitelek s vražednou záští v očích jsem dlouho neviděl.

Naposledy u maturity.

Vyskočím na nohy. Za zády mám okna do zahrady, po níž krouží dětský vláček, po levici jediné dveře na chodbě, které se neotevřely; je na nich piktogram kýble a smetáku. Zřejmě vstup do onoho kumbálu, kde by se měl nacházet vchod do mučicích kobek.

Bohužel to k němu už nestihnu.

Učitelky udeří.

(rh)