LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Záhada Gabrielova hlavolamu

Před 11 měsíci ·· Barbora Čiháková

Literární bašta recenzuje sbírku Obvyklé hrdinství od Tomáše Gabriela
 

Obvyklé hrdinství je druhou sbírkou Tomáše Gabriela. Nakolik se dala brát jeho prvotina Tak černý kůň tak pozdě v noci jako přípravné práce a hledání výraziva, jeho nová kniha už jenom připomíná otázku, kde jsou hranice poezie: „Odvážné verše nepřicházejí odvážně / hrdě, z hloubi ani pokorně / prostě nebo samozřejmě / ale nějakým jiným, jistě zajímavým způsobem.“

Pouhé konstatování nikam nevede. Plastičnost poezie se ukrývá ve schopnosti skutečnost nazřít, výše citovaná opisnost ji zplošťuje. Mělkost a frázovitost texty banalizuje, nestaví výpověď a ironie bez protikladu neobstojí. Ta otázka po původu veršů, jejich prameni a zřídlu, se nedá ledabyle odsunout glosou.
 

Autistická poetika

Redaktor sbírky Martin Stöhr během večera, kdy byla knížka uvedena, označil Gabrielovu poetiku za autistickou. Měl k tomu své důvody a jistě se je pokusil i obhájit, ale tato analogie celou sbírku spíš shodila. Samozřejmě se nabízí úvaha nad tím, jak se poezie prezentuje na veřejnosti – a vydalo by to na samostatný text –, ale zároveň se poodhaluje i Stöhrův vztah ke knize. Redaktor sbírky se uchýlil k nejasnému metaforickému vyjadřování, ze kterého sám neuměl vykličkovat a z něhož nakonec vyplývá jediné: on sám nedokáže jasně pojmenovat Gabrielovy verše. Tato slova řečená s jistou nadsázkou však Gabrielova sbírka do jisté míry naplňuje – pohybujeme se v cizelovaném jazyce, který pozbyl obraznosti. Zde však paralela končí. Oproti obsesivní posedlosti a systematickému pořádku stojí užití interpunkce. Její pravidla se dodržují většinou pouze v délce verše, neodpovídají větnému celku. Působí to přinejmenším chaoticky, neboť nejde o snahu pravidla narušovat, a tím text rytmizovat, nebo pravidla povyšovat do tematické roviny. Vzhledem k tomu, že tento záměr není v důsledku naplněn ve všech textech, nepřestaneme se ptát, proč se k tomu autor uchyluje.

V celé části Obvyklé hrdinství se Gabriel snaží nově akcentovat různé, řekněme až archetypální postavy (rytíř, mořeplavec, pilot, mimozemšťani). Nejprve je popisuje dětskýma očima, rozostřené vnímání končí jasným řezem reality, která postavy snižuje ze snového prostředí do každodennosti. Vytváří pro ně nový jazyk, často užívá citoslovce, aby dětské vnímání působilo dostatečně expresivně. Autor přivolává veliké postavy, ovšem v samotných básních nedosáhne potenciálu, který v sobě nesou. Finální řez poukazuje pouze na proměnu času – z bezčasí klesáme do přítomnosti. Avšak jen zlom ve vyprávění vztah „mýtu“ a skutečnosti nedynamizuje.

Poezie nevydrží násilné operace. Proto veškeré snahy o jazykové či tematické aktualizace v Obvyklém hrdinství nepřinášejí kýženou ironii a proměny poloh, pouze kličkujeme okolo velkých slov: „počítat s jakoukoli seberealizací / tedy o jaksi platoničtější svobodě.“ Velká slova nahrazují gnómy: „slavíme skoncování s mou svobodou / a ta prostě končí. Ale // svoboda bývávala vždycky moje.“ Občas se snaha popis ozvláštnit či zesměšnit promění v kýč: „čarokrásné kopce připomínající / prsíčka našich dívek“ nebo „ta mračna se nehnula, trčela nad horským trychtýřem věčnost“. Jenže Gabriel zajde ještě dál, a tak náhle čteme prazvláštní hlavolamy: „Vždy když se mi nedívala do očí / díval jsem se jí do očí“ nebo „obejmi strom, vyber si takový / který neobejmeš“, což skutečně zajímavě kontrastuje s dlouhými opisy pozorované věci: „Obléci si oblek, zapnout vakuové zipy, pracující / na bázi vyprázdnění zapínaného prostoru“ nebo „Mámanželka připravila obědvací misky / takzvané talíře“. Gabriel vytváří novotvary předponami: „doformit se, vyskalit se“ apod., vnitřní napětí a pohyb se proměňují v ukončený proces, čímž se umocňuje statičnost textů. Dále pak užívá i nových složenin jako „pověnovat se“, kdy se naopak snaží poukázat na přerušovaný, i když neukončený děj. Deformace sloves působí stylizovaně, jako by se veškerý pohyb v textech – ať už v rovině jazykové, motivické či tematické – rozpínal pouze v mezích pokusů a inspirací, kterým však chybí jasné opodstatnění. Tvarové a významové posuny u sloves působí podbízivě a zajímavě, ale při dalším čtení se rozkrývá, že u tohoto dojmu zůstane. V případě tvaru „mámanželka“ se dostáváme k mnohem problematičtější otázce: Je to chyba, nebo záměr? Není to myšleno jako výtka vůči jazykové redaktorce sbírky. Poukazuji na to, že anorganické vytváření novotvarů umocňuje chaotičnost, nejasný záměr poukazuje na nekonečné varianty různočtení. Celistvá výpověď neexistuje. Jen nespočet pochybností – vždyť jen změna jediné složky by měla rozpohybovat ostatní, ale jestliže se tak neděje, jestliže nové složeniny původní význam nerozšiřují, jaké je jejich opodstatnění? Proč ta neustálá snaha jazyk ozvláštňovat, když autor nijak nevyužívá ani základní konstanty poezie, když jeho verše postrádají instrumentaci? I pouhá snaha o opakování připomíná drmolení: „Lidé, kteří ji znají / nebo je ona zná / to poznají / a bude to poznat.“

Četnost podobných veršů, připomínajících definice kruhem, je přinejmenším zarážející: „jako bys plaval v Boží milosti, neboť v ní plaveš“ nebo „zajímají mě jednotlivá místa / jejich jednotlivosti / jejich místa / obsazená právě jenom jimi“. Nakonec se dostaneme k absurdním vyprázdněným výrokům: „Koně si pamatují vše a myslím / že se tomu dá říkat paměť“ nebo „každý ví – střed světa / je v dlažební kostce uprostřed nádvoří“ nebo „záleží mi na věcech obce / na mezilidských vztazích mezi lidmi a jejich vztahy / na mezích lidskosti, tedy hlavně na tom před nimi“. Opakování veršů podobného charakteru, které zde uvádím jen ve výčtu pikantností, nás jistě nutí zamyslet se nad tím, co se jimi autor snažil říct. I když se pravděpodobně pokoušel o ironii či chtěl sarkasticky glosovat nešvary, na jaké se povýšila angažovanost, zdá se, že se sám ztratil ve svých slovních hříčkách, které nemají daleko k obskurnostem: „Bojuj ve vzduchu občerstveném lesy.“
 

Prázdný prostor

Není zcela jasné, v jaké krajině se pohybujeme, prostor sbírky připomíná spíš statické pozadí a podkres bez výrazu. Gabrielova sbírka dokazuje, nakolik jsme zapomněli na nejakcentovanější motiv v české poezii, který stál v základu inspirace. Hlavní part získává příběh naplněný postavami, nasycený dialogem, který je značně zatížen stylizací: „Mám na tu vlnu svůj názor, Jeffe. / Když ji nepřepůlíme, ale přetneme v jedné pětině / zprava, z pravoboku / odrazíme vůčihledně obě vzniklá ramena / k útesům velikostně tomuto poměru odpovídajícím tak / že nás zpětný vývln dostředí a proplujeme. / Co myslíš ty, Jožko?

Slang, který je mnohdy obohacen o citoslovce a novotvary, často podbízivě ilustruje grafické ozvláštnění, jinde je k tomuto účelu použita kurzíva… jako by tam skutečně bylo vše, co má dnešní poezie mít. Trochu ironie, trochu hry, někde vážnost a někde špetka filozofie, anorganická práce s jazykem, narážka na kavárenské povaleče, angažovanost, laškování s mytologickým prostorem a marný pokus ho aktualizovat. Nakonec vším jen dusí možnou obraznost. Neexistuje důsledná práce s výrazivem. Neexistuje motivická sevřenost textů. Mizí snaha zachytit aspoň střípek ze světa. Vrcholem všeho je snaha o delší skladbu (viz předposlední text Laky stolu a oken), která však připomíná odentrované řádky. Epický živel má v tradici české poezie své platné místo, stejně jako krajina, proto rozumím potřebě na něj navázat, vyrovnat se s ním, zde se bohužel ve velkém měřítku objevují výše naznačené nešvary, navíc se pohybujeme v bezpříznakovém popisu, kde se ve skutečnosti neodehrává nic. Planá ekvilibristika nestaví skladebnost.

Gabrielova práce s jazykem činí ze slov malomocné odštěpky, postrádají šíři, jejich deformace, snaha vytvářet vlastní novotvary připomíná robotickou mechaničnost. A když už projednou pramenila česká poezie z tak silného zřídla, kde jsme se ztratili, kudy jsme se vydali, že již neslyšíme nic z hudby pramenů, že jsme pozbyli obraznosti? Pouštíme do světa tóny bez ostrosti, proto i druhé a další čtení Gabrielovy sbírky přináší pocit krajní bezradnosti. Zůstane po nás vůbec ještě nějaký vztah ke slovu a jeho potenciálu? Když po sobě necháváme absurdní verše: „a já zase rozumím trávě / nevlní-li se bez tíže / nebo i s tíží nespí uvnitř ryb / které ji vyžužlaly: / když vodní slimák udělá obrátku / na špičce chaluhy / píchá se jenom tak, jak se sám přitlačí.

Pokud jsem v úvodu citovala začátek básně Poslední svobodná vyjížďka, bylo by dobré poukázat i na její pointu: „Ale inspirace! Ta se zas vrátí, tak jako na volání / připotácí se opilý jelen, když jej / také opilý nářkem voláš / a v nočním vláčku se s ním pomiluješ!“ Inspirace a poezie! Ty věčné otázky všech zápasníků o slova, otázky, které svírají při pouhém pomyšlení, otázky, ze kterých se rodily skladby, vždyť záleží na vztahu básníka ke slovu, na intenzitě projevu. Slova jsou matérií verše, nelze je skládat v prázdné floskule, neustále z nich vytvářet jazykové hry. Ironie umí manifestovat životní tragédii, není to jen berlička, která napomáhá skutečnost zesměšnit; pouhý opak patosu. A to přiznávám, že neočekávám, že bude po světě běhat bezpočet básníků se schopností obsáhnout univerzum, popsat zápas se slovy, stačí mi, když autor k předmětu, stavu nebo skutečnosti zaujme jasný postoj. Jenže v tomto případě se nad sbírkou zlověstně roztahuje prázdno. Výpověď neexistuje, pouze se ztrácíme ve hříčkách a hlavolamech rozestavených mezi řádky.


 

Tomáš Gabriel

Obvyklé hrdinství

Vydalo nakladatelství Host,

Brno 2016,

104 stran.