LITERÁRNÍ BAŠTA

 

Angloamerická postmoderna

Více než sedmisetstránkový román se člení do pěti oddílů o nestejném počtu kapitol, které se dále dělí na krátké číslované úseky. Jednotlivé oddíly vždy uvádí stručný citát (Camus, Rimbaud, de La Rochefoucauld, Schiller a Nietzsche), které více méně odpovídají hlavní dějové linii, ale jinak s textem nekomunikují.

Ačkoli by struktura textu mohla budit dojem fragmentárnosti, jde spíš o poctu klasickým sociálněkritickým románům 19. století, které vycházely v novinách na pokračování. Tarttová tento princip funkčně využívá především na hranicích jednotlivých úseků a kapitol, které většinou zůstávají otevřené, a navíc končí v napínavém momentu.

Spisovatelka J. K. Rowlingová postavila na stejném principu svůj opus o čarodějnickém učni Harrym Potterovi. Chlapce s jizvou na čele zmiňuji záměrně – přezdívka hlavního hrdiny Stehlíka je totiž Potter. Přestože neumí kouzlit, nosí stejné brýle, a co víc: je to sirotek.

Theo Decker (alias Potter) je nejen hlavním hrdinou, ale i vypravěčem. Do děje nás uvede dlouhým a detailním popisem jednoho amsterodamského hotelového pokoje. Hned první kapitola vyloží před čtenáře repertoár hlavních motivů Stehlíka. Vypravěč detailně popisuje obrazy na zdech a už v tuto chvíli staví do protikladu pohyblivý svět s jeho děsivou realitou a svět vnitřní, který znamená určité vytržení, a je proto tak blízko umění. V náznacích se objeví i hudba, která dále v románu plní funkci pojítka mezi hlavním hrdinou a jeho jedinou láskou, Pippou. Už zde se pracuje s motivem snu, který je neméně důležitý pro další protagonistův vývoj. Sen je zdrojem opojení (později přicházejí na pomoc drogy a alkohol) a dokáže zdeptanému hrdinovi nahradit realitu.

Děj příběhu začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdina přežije bombový útok. Zemře při něm jeho matka, která se ve zbytku románu „zakonzervuje“ v Theových představách a v podobě stínu a dokonalé neměnné vzpomínky ho provází. Navíc si Theo toho dne odnese z muzea malý obraz nesmírné umělecké hodnoty s názvem Stehlík. Ten se stane součástí chlapcova života, bude ovlivňovat jeho rozhodování, modelovat jeho vnitřní motivace. Především však obraz probudí a vybičuje jeho paranoiu. Protože se přece jen jedná o krádež, vytváří se napětí i v žánrové rovině – pohybujeme se na hranici sociálněkritického a detektivního románu. Theo se totiž snaží obraz ukrývat, ale záhy zjistí, že ho nemá, a začne po něm pátrat, aby ho znova našel. Román tím získává dramatický spád a napětí.

Problém Stehlíka však čtenář rozpozná, když se zaměří na jednotlivé postavy, protože pouze hlavní hrdina má alespoň nějaké motivace (převážně paranoidní strach z prozrazení všech podvodů a krádeže obrazu). Čtenář může sledovat jeho myšlenkové pochody, pozoruje, jak stárne – z osamělého dítěte se stane duševně nevyrovnaný teenager a nevyspělý muž. Jenže už tady se vyjevuje hlavní deficit románu, kterým je schematičnost; ostatní postavy jsou totiž redukovány na určitý typ, který autorka nedokáže rozvinout. Intelektuál Andy je uzavřený, antikvář Hobie je starý mládenec, Pippa, která přežila bombový útok stejně jako Theo, je vystrašená, Boris je zkušený mazák, který pomáhá Theovi překlenout období v Las Vegas, kde oba trpí smrtelným přebytkem nudy, který logicky vykrystalizuje v přežívání mezi kocovinou a totálním zfetováním.

 

Rowlingová vs. Dickens

Tarttová se pokusila aktualizovat literární obraz sirotka. Prostřednictvím aluzí (naplňují je jména některých postav) odkazuje Stehlík nejen ke zmiňovanému idealizovanému světu Joanne Rowlingové, kde sirotek i přes všechny útrapy zvítězí nad zlem, ale i k příběhům Charlese Dickense, od něhož Tarttová přebírá sociální kritiku. Dětský hrdina v existenční krizi je uvězněn ve světě dospělých, kteří se snaží zvítězit v závodě o pomocníka roku. Zástup samaritánů zahrnuje psychologa, učitele, právníka, výchovného poradce… něco pro Dickensovu realitu nemyslitelného. Rowlingová by je pravděpodobně nechala postupně zemřít, aby byla podstata sirotka naplněna v úplnosti. Nicméně zde autorka zdařile ukazuje, nakolik je v těchto chvílích společnost nefunkční, neboť veškerá pomoc končí tím, že je Theo odeslán do Las Vegas ke svému drogově závislému gamblerskému otci. A tak Tarttová vytře zrak Rowlingové i Dickensovi, kteří si ve svých knihách ponechávají aspoň nějaké právo na idylu, zatímco ona naopak potvrzuje propastný rozdíl mezi aktuálním a fikčním světem.

 

Když dojdou nápady, dej tam klišé

Starožitnosti, umění a drogy budou po návratu do New Yorku pro Thea jediným pojítkem se skutečným životem. Jen tyto proměnné v sobě nesou možnost intenzivnějšího prožitku a vytržení z nesnesitelné reality. Jenže ve chvílích, kdy se popisuje umění nebo drogové opojení, sklouzává Tarttová ke klišé. To lze sice v menším množství a po malých dávkách akceptovat, ale autorka se bohužel nakonec neudržela a v samém závěru knihy se po velmi dramatických událostech, které vyřeší veškeré zápletky na pár stránkách, čtenář ocitá plně v rukou hlavního hrdiny. Fakt, že Theo dostane příležitost mudrovat nad svým životem ještě víc než deset stran, je už za hranicí snesitelnosti:

„Každá věc, která nás naučí promlouvat k sobě samým, je důležitá: každá věc, která nás naučí zpívat, abychom unikli zoufalství. Ale obraz mi odhalil ještě něco dalšího: že můžeme jeden k druhému promlouvat přes propast času.“ Nebo: „Totiž že život je – kromě všeho ostatního – krátký. Že osud je krutý, ale možná ne nahodilý.“ A že to může být ještě horší: „A v průběhu umírání, mezi tím, co povstaneme z organické hmoty a opět se v organické hmotě potupně rozplyneme, je naší chloubou a privilegiem milovat to, čeho se Smrt dotknout nemůže. Protože byť tento obraz po celou dobu provázely katastrofy a zapomnění, provázela ho zároveň i láska. Pakliže je nesmrtelný (což je), potom mám na této nesmrtelnosti maličký, oslnivý, nezaměnitelný podíl. Existuje a bude existovat. A přidávám svou vlastní lásku k historii lidí, kteří milovali krásné věci a starali se o ně, vynášeli je z požárů a hledali je, když se ztratily, snažili se je ochraňovat a udržovat v bezpečí; předávali si je doslova z ruky do ruky a z trosek času úchvatným zpěvem vzývali další generace milovníků, a po ní další.“

A takhle bych mohla citovat ještě dlouho. Tarttové na posledních stranách prostě došla síla a inspirace, ale nikoli odhodlání poskytnout svému dílu všechny atributy osvědčených velkých děl světové literatury. A tak se na poslední chvíli dozvídáme, že jsme celou dobu četli deník.

 

A co s tou grafikou

Dalším problémem knihy je grafické zpracování Pavla Růta. V tomto případě nejde o obálku, ale o typografii, která je místy nevkusná, i když má být pravděpodobně novátorská. Při čtení tak narazíte na pasáže s esemeskami, čemuž odpovídá i grafické zpracování písma. První zprávy vypadají, jako by vypadly ze staré Nokie, další se pak promění v trochu čitelnější tučné bezpatkové písmo, obohacené emotikony. I zde má být pravděpodobně znatelný vývoj v čase. Možná to někdo považuje za elegantní řešení, jak odlišit různé vrstvy textu. Pak je však nutné tento princip udržet v rámci celé knihy. Obdobně problematické jsou novinové články občas uvedené kurzivou, jindy tučně. I číselné označení jednotlivých úseků kapitol je poněkud nešťastné – pro římské číslice deset a pět se používá bezpatkové písmo, ale pro čísla jedna až čtyři písmo patkové a výraznější.

Nechci působit jako konzervativní extremista, ale některé hrátky mohou textu uškodit. Na druhou stranu proti gustu… Michelle Obamové by se to třeba líbilo.

 

Za vším hledej umění

Už podle ústředního motivu obrazu a citátů z velkých autorů, které uvádějí hlavní oddíly románu, je rozpoznatelná snaha autorky zařadit se do určitého, nejen literárního kontextu. Problém je ale v tom, že kvalit zmíněných autorů nedosahuje. Ačkoli postavy obecně reflektují umění, jejich výpověď není věrohodná a hlavně postrádá potřebnou hloubku, čímž není ani tak myšlena odbornost, jako aspoň nějaká schopnost o umění hovořit bez frází. Tento moment je o to zajímavější, že je autorka schopná pracovat s popisem krajiny, kde se vidění postav proměňuje v monumentální obrazy, v nichž není žádné klišé. A jakkoli jsou velkolepé, nepostrádají přesnost a barevnost, naznačují vztah s postavami. Jenže pak Tarttová zaměří všechny své schopnosti na jeden obraz omezený rámem a konkrétním historickým kontextem a náhle veškerou přesvědčivost a přesah ztrácí.

Je vždycky krajně nepříjemné, když vás zklame kniha, na kterou jste se těšili. Stehlík bohužel nedosahuje avizované velikosti. Na rozdíl od Wildea, kde si obraz a hlavní hrdina vykrádají vzájemně životní prostor, je primární vztah Thea a obrazu postaven na analogii. Stehlík byl kdysi dávno jediným uměleckým dílem, které přečkalo výbuch továrny, Theo naopak zázrakem přežil bombový útok. Oba během jejich života provází nespočet lapálií. A oběma zmítá osudovost, které se nemohou vzepřít.

Jediným východiskem, které dává životu opodstatnění, je umění. Jak říká hlavní hrdina – jen ono se může proměnit v niterný prožitek. Bohužel však ne v této podobě. Stehlík se něčeho skutečně bytostného dotkne sotva letmo. A to nezachrání žádná krasomluva plná zdánlivě hlubokých myšlenek.