LITERÁRNÍ BAŠTA

Wallanderovy případy začínají fádně. V Bílé lvici posluchač vnímá zločin nejdřív z perspektivy zmizelé ženy, a tak od počátku ví, že celý případ bude komplikovanější a že stopy, po nichž se detektivové ubírají, nikam nevedou. Takové tušení má i Wallander, a proto hledá nějaké tajemství v životě ztracené ženy. Zjišťuje však, že byl skutečně naprosto obyčejný, přiměřeně šťastný, neměla žádný důvod rodinu opustit, navíc ji měl každý rád. Tato obyčejnost Wallandera fascinuje. Pozoruhodný je i děj, který si nevypomáhá násilnými rekvizitami, autor nevykresluje žádné přemrštěně odlidštěné psychopaty. Motivy pachatelů jsou v začátku knihy neznámé, ale jako posluchači víme, že únos (či vražda) ženy nebyl plánovaný. Posluchač tak vnímá záhadu v několika rovinách. Proč se prolog odehrává v Jižní Africe? Jak s ní souvisí únosce (či vrah)? Je zmizelá mrtvá, nebo žije? Podobné vypravěčské postupy se uplatňují v první třetině knihy. Pak se ovšem děj výrazně komplikuje, brutality i mrtvých přibývá, až se nakonec Bílá lvice příliš neodlišuje od detektivek jiných severských autorů.

Perspektivy se v knize střídají, ta další náleží pachatelům, proto ji v recenzi není radno odhalovat. Zajímavější jsou ovšem kapitoly románu, které se odehrávají v Jižní Africe na začátku devadesátých let. Ještě zde převládá apartheid, proudy usilující o zrovnoprávnění černochů nicméně nabírají na síle, čemuž se snaží zabránit konspirační spiknutí bělošského Výboru.

Přidáním exotického prostředí se autor wallanderovské série Henning Mankell mimo jiné přibližuje svému norskému kolegovi Nesbøovi, který ve své prvotině Netopýr přivede norského detektiva do Austrálie a obšírně objasňuje osud Austrálců. Takto autoři vnášejí do svých románů prvky populárně naučné literatury, která je dnes vedle detektivního žánru čtenářsky možná nejvyhledávanější.

Jenže autorovi se propojení dvou odlišných linií příběhu nepodařilo. Jihoafrické kapitoly románu, v nichž sledujeme paralelní vyšetřování s příměsí špionážní akce, kterého se hlavní postava přímo neúčastní, jsou samy o sobě zajímavé. Wallanderovskou linku příběhu ovšem narušují. Ve chvíli, kdy Wallander začne odhalovat konspiraci, jež se jeho případu týká jen náhodně, se proti své vůli stává poněkud nešikovným a deprimovaným akčním hrdinou, který s každým krokem očekává, že dostane infarkt.

Wallanderovi se nevyhne ani jiný nešvar detektivních sérií. Do vyšetřování totiž dřív nebo později musí být zapletena kriminalistova rodina. Kvůli dalším a dalším dílům knižní série trpí městečko Ystad nárůstem stále brutálnějších vražd a vyšetřovatelovi blízcí sbírají traumata z pistole u hlavy, únosů a úmrtí v rodině.

Navzdory lítosti nad nevydařeným vývojem děje musím konstatovat, že zvuková realizace románu jako jednohlasé audioknihy se vydařila výborně. Ve skvělé první třetině zvyšuje napětí a dodává hlasový rozměr emocím postav a pomáhá přežít zbylé dvě překombinované části knihy. Interpret Jiří Vyorálek dokázal hlasově odstínit většinu postav, a tak při každé replice posluchač přesně ví, kdo mluví, a uvozovací věty fungují pouze jako ujištění. Vyorálek hlasy všech postav obohatil nějakým specifickým rysem (od zajíkání až po chraptění), kterým postavu charakterizoval. Vyšetřovatele z ystadského oddělení většinou odlišují pouze různé tóniny únavy a lhostejnosti v hlase, což ovšem odpovídá psychickému stavu detektivů. Díky tomu mezi nimi vyniká energický Martinson, naopak Svetberg je tichý a mrzutý, šéf oddělení Bierg se zas vyznačuje nejistotou v hlase i v jednání. Vyorálek se nevyhnul ani ruskému přízvuku ve chvíli, kdy se na scéně překvapivě objeví bývalý agent KGB. Takový postup se samozřejmě nabízí. Ale Vyorálek napodobuje přízvuk, aniž by působil parodicky, jak se některým interpretům občas stává.

Profesionální práci odvedl i režisér Michal Bureš. Smyčcové zvukové přechody, které odkazují ke klasické hudbě, jsou nejen vkusné, ale také korespondují s dějem, jelikož jedním z motivů je celoživotní sbírka hudebních alb, které Wallanderovi někdo odcizil. Stejně dobře fungují předěly mezi ystadskými a jihoafrickými pasážemi, které využívají afrických rytmů. Režisér měl možná jen lépe zvážit, zda opravdu použít telefonickou stylizaci: když Wallander telefonuje se ženou, působí trochu komicky, že mu v šumu ze sluchátka odpovídá týž Vyorálkův mužský hlas.

Sám příběh Bílé lvice je zklamáním, protože Wallandera přivádí do příliš komplikovaného a nevěrohodného děje, který obsahuje řadu detektivních klišé současnosti. Avšak zdařilá zvuková realizace knize prospívá. Hlasové ztvárnění Wallandera, zdůrazňující únavu, zoufalství, ale i soucit, tuto postavu ještě víc polidšťuje. Celková kvalita zvukového provedení tak převáží nad nedostatky původního textu.