LITERÁRNÍ BAŠTA

Zasněženou zahradou, která se proměnila v útočiště polárních koček, se plíží dvě postavy: básník a malý chlapec. Chlapec je kořist, básník lovec. Dítě vybíhá do sněhem „zafačovaného města“ s náručí bělostné munice, za rohem po paměti sáhne na kliku, dům zazvoní a Vánoce mohou začít. Básník se zastaví v jeho stopách. Dnes už jsou mu příliš těsné. Nadechne se whisky a začne vyprávět.

„Věčný kluk“ pobíhá před Dylanem Thomasem jen v kamaších. Zaskočen vším, co vidí a smí vidět, kličkuje kolem koček, strýců a svátečně podnapilých tet. Básník je mu v patách. Sem tam se zakrčí za vůní žvýkačkových cigaret, číhaje na chvíli, kdy se mu podaří autora nezbedných ťapek na moment zadržet a zeptat se ho, jak to tehdy o těch Vánocích vlastně bylo… A už ho má! Už se naslouchá. – „To byli tenkrát i pošťáci?“ – Hop. – „ Povídej mi ještě o těch dárcích.“ – Skok. – „A teď o těch neužitečných dárcích,“ – Fííí. – „A chodili k vám strýčkové jako k nám?“ – Vydrž, prosííím. – „Co bys dělal, kdybys viděl, jak jde naší ulicí hroch?“ – A a… – „A co bys dělal, kdybys viděl dva hrochy?“ – Dylan Thomas dychtí ptát se svého někdejšího já jako rovnocenný partner. I když předem ví, že si bude muset odpovědět sám. A že ta odpověď bude mít jeho velké oči, oči básníka.

Možná se dětství nakonec sroluje do jednoho okamžiku a z Vánoc zbude jen vzpomínka plná příběhů. Ale proč hned přidávat smutku na kabát? V Thomasových rozvzpomínkách se objevuje humor jemný jako čerstvě naprášený sníh. Kdo se do něj zaboří a zahraje si třeba na motýla, se zakucká smíchem. Ilustrace Nanako Ishidy mu napoví jak na to. To, co v paměti zůstává, je totiž do konce nezapomenutelné.
 

K poslechu navíc připojujeme ukázku čtenou samotným autorem: