LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Výslovnost elegantní jak cval

Před 22 dny ·· Kateřina Segešová

V honbě za osvojením francouzštiny jsem zkusila spoustu věcí. Kromě založení zbytečného účtu u Duolinga – po roce ve Francii pořád překládám „Vaše pomeranče jsou červené, pane“ – jsem měla i pár lepších nápadů: na volejbale jsem potkala moře studentů z bývalých francouzských kolonií a dohodla si s nimi takzvaný jazykový tandem. Zdálo se, že tito moji noví přátelé se touží naučit anglicky stejně jako já francouzsky. Slovo dalo slovo, já nabídla borůvkový koláč, Salah přihodil zelené pití z datlí a avokáda, Abdel kokakolu a už jsme měli skupinku. Paříž je poptávkou po jazykových tandemech zaplavená, nástěnky jsou přecpané inzeráty na čínštinu, arabštinu, a dokonce jsem narazila na vzkaz nějakého studenta historie, co sháněl kamarády na klingonštinu. Češtinu nikdo nepoptával.

Naše rendez-vous byly každou neděli před volejbalem. Mluvili jsme půl hodiny anglicky a půl hodiny francouzsky. Postupem času se ale ukázalo, že motivace chlapců k pochopení rozdílu mezi musthave to není zas tak velká. Já jsem se tomuto vývoji nebránila, protože kurzy v Alliance française jsou trop cher, kdežto chlapci znají marocké recepty a k tomu pouští správně divnej arabsko-francouzskej rap a to všechno zcela zdarma!

Jak semestr pokročil, stala jsem se odbornicí ne na francouzskou kulturu, ale na marockou. Ani jeden z kluků nestudoval nic podobného literatuře, a dokonce nikdy nečetli víc než návod na motorku a menu blízké pizzerie. Po dvou poměrně nudných schůzkách, kdy jsme rozebírali, co kdo který den dělal, jedl a kolik má kdo bratrů a sester (Salah má 24 bratranců z matčiny strany!!!), jsme se dostali k fotbalu jako národní vášni Maročanů, lásce a nenávisti k Francouzům, a dokonce i k fauně a flóře.

Stalo se to poměrně náhodou a zaskočilo nás to všechny. Bylo to jednoho už jarního odpoledne, seděli jsme v parku na dece, jedli chleba s hummusem, pili Abdelův oblíbený příšerně sladký čaj a koukali do blba, až se Abdel zeptal, proč že jsem dneska tak tichá. Já se pousmála a chystala si obšírnou odpověď o krásách počasí. Vzala jsem to filozoficky oklikou, k té situaci se to hodilo. Říkám: „Máme dobrej hummus, čaj je sladkej, je pátek, víkend před náma, ale to hlavní, kluci, to hlavní je, že il ne fait pas froid (není zima), il a y du soleil (svítí sluníčko).“ Dlouhý slastný povzdech. A pak to přišlo, shrnutí situace: Il fait beau… dehors (Je hezky… venku).

V ten moment se Salah probudil a začal koukat po okolí. Chudák malej, moc bystrej není, už se mi to párkrát zdálo, ale teď se to potvrdilo! „Où? Où?“ ptal se čím dál naléhavěji. Já na něj koukám, co to zase plácá, jaký , a povídám: „Jak jako kde? No tady přece! Dehors! Venku!“ A Salah odpovídá: „Oui, oui, je sais, mais où est le cheval – the horse?“ A vtom to mně a Abdelovi došlo. Moje elegantní výslovnost francouzského slova dehors zmátla Salaha natolik, že si myslel, že se vracím k původnímu nápadu anglicko-francouzské konverzace a poukazuju na nějakého koně, anglicky the horse, který tady někde po trávníku cválá.

Zářivé jarní odpoledne zešedlo zklamáním. Salah neviděl koně, co už se na něj začal těšit, a já si zase uvědomila, že French lady ještě nějakej pátek nebudu.