LITERÁRNÍ BAŠTA

Z politických důvodů nemohl Jan Sokol studovat na gymnáziu, vyučil se zlatníkem, maturitu složil dálkově, pak studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, ale studium nedokončil (vysokoškolský diplom získal až po sametové revoluci). Pracoval u sálových počítačů a napsal i několik dobových publikací o počítačích. Jeho život ovlivnilo manželství s dcerou filosofa Jana Patočky, jednoho z první trojice mluvčích Charty 77, kterou Jan Sokol rovněž mezi prvními podepsal. Ještě dříve pro něho bylo významné přátelství s Jiřím Němcem, který ho přivedl k překládání Teilharda de Chardin (z názorů tohoto filosofa Jan Sokol celoživotně vycházel). Jiří Němec také Jana Sokola přiměl, aby přeložil Mistra Eckharta: „Nadšený jsem z toho úplně nebyl. Eckhartovo dílo je nádherné, ale jeho duch mi není tak blízký. Nemyslím si, že by se člověk mohl až tak spoléhat na pohled do sebe a ve svém nitru nalézat to krásné. Snad jsem měl to štěstí, že jsem je vždycky nacházel ,tam venku‘, Lévinas by řekl ,v exterioritě‘. Neznám žádný ráj srdce, mohu-li si vypůjčit pojem Komenského. Ostatně u Pána Ježíše také není a ,ze srdce‘ podle evangelia vycházejí spíš neřesti a hanebnosti (Mt 15,11.17). Ale někdo to udělat musel […].“

Přes Jana Patočku se Jan Sokol dostal jako první katolík do skupiny evangelíků, kteří připravovali nový překlad Bible (takzvaný český ekumenický překlad). Překládání Bible se pak Jan Sokol věnoval přes patnáct let. O biblickém poselství říká: „Od počátku do konce jde vlastně o hledání Boží vůle a lidské cesty. Filosof by mohl říci, že jde o odpovědi na tři Kantovy otázky: Co mohu vědět, co mám dělat, v co mohu doufat. Jenže na rozdíl od Kanta žid ani křesťan je nehledá sám. Je to Hospodin, který ho vede.“ Jan Sokol je přesvědčen, že člověk může přijmout křesťanské poselství, aniž by se musel vydělit z moderní společnosti, aniž by odmítl ideál osobní svobody pro každého.

Po roce 1989 byl Jan Sokol aktivní v politice, dokonce kandidoval na prezidenta. Významnější je však, že založil novou fakultu Univerzity Karlovy, Fakultu humanitních studií, kde byl zpočátku děkanem a kde přednášel filosofii výchovy a zabýval se filosofickou antropologií. Sám říká, že skoro v každém článku, který napsal, cituje Bibli. Jeho filosofické názory jsou tedy na hranici názorů teologických: „Nechápu, jak někdo může pochybovat o stvoření, když se pořádně podívá kolem sebe. […] tu důvěru nečerpám ze sebe, ale z toho, že všechno je nakonec daleko lepší, než bych si dokázal vymyslet sám. […] Proti darované existenci je všechno ostatní maličkost.“ S jeho vírou souvisí úzce i jeho činnost pedagogická – hovoří o dluhu nebo spíš daru života, který se přeměňuje v „dědictví, které se nevrací, nýbrž předává dětem, ale také žákům a studentům“. Je patrné, že zřetel pedagogický je v životě Jana Sokola prvořadý: „Mám hypotézu, že kdykoli se člověk něco naučí, tedy převezme nějakou znalost či dovednost od druhých, je za ni odpovědný. Měl by se podílet na tom, aby se neztratila, nezapomněla.“

K činnosti Jana Sokola patřila i pravidelná kázání v chrámu svaté Markéty na Břevnově, k nimž ho vyzval tamější opat. Ani jako kazatel nepatří tento filosof mezi dogmatiky – již v šedesátých letech byli spolu s Jiřím Němcem ve sporu s novotomisty. Vůči katolické církvi si vždy zachovává právo na vlastní názor. „Člověk ke stáru pochopí, že všechny předpisy a příkazy se musí brát s rozumem.“

Jan Sokol odešel 16. února 2021 za Hospodinem a za svými předky, česká kultura tak přišla o svébytného křesťanského myslitele a učitele.